(*1966) pracoval jako knihovník ve Slovanské knihovně a vedoucí historického fondu v Národní technické knihovně v Praze. Publikoval básnické sbírky Hidžra (bosensky 1996, 1998 a 2018; česky v překladu Dušana Karpatského 2000 a 2004; česko-bosenské bibliofilské vydání 2017) a Stalaktit (bosensky 2015), sbírky povídek Vytetované obrazy (česky 2005, překlad Filip Tesař; bosensky jako Istetovirane slike, 2009), Jeden bílý den (česky 2017, překlad František Šístek; bosensky jako Jedan bijali dan, 2018) a kulturně-historickou monografii Maglaj: na tragovima prošlosti (1999).

Z češtiny přeložil nejrozsáhlejší výběr z tvorby Ivana Wernische (Muha u jutarnjem pivu, 2012; Majstor za ringišpile, 2018), sbírku povídek Jaromíra Štětiny, rozsáhlý výbor z básnického díla Petra Hrušky nebo sbírky povídek Jana Balabána. Vedle vlastní literární tvorby a překladů napsal a přeložil také několik desítek odborných prací z kulturních dějin česko-jihoslovanských vztahů.

Spolu s básníkem Miloradem Pejićem je jeden ze spoluzakladatelů nakladatelství Samizdat (www.samizdat.nu).

Portugalská autorka, mořská bioložka a neúnavná plážová sběratelka! Když vyrůstala, měla Ana to štěstí, že její rodina žila hned vedle pláže. Tam trávila většinu času - nejenom potápěním v moři, ale také zkoumáním přílivových bazénů, procházkami a hledáním fosilií.

V dospělosti si udržela svůj zájem o mořské prostředí a svou zvědavost. Po ukončení studia mořské biologie a rybolovu na Universidade do Algarve pracovala několik let coby výzkumná pracovnice. Její práce se vždy týkala oceánů: věnovala se problematice rybolovu.

V posledních letech se Ana věnuje hlavně projektům v oblasti environmentálního vzdělávání, kombinujícím vědu a umění s cílem informovat lidi o mořském životě a zvyšovat povědomí o ochraně oceánů (konkrétně o problematice plastového odpadu). V důsledku toho vznikl Plasticus maritimus - probíhající projekt a facebooková stránka, kde Ana pravidelně informuje o svých zjištěních a pod hlavičkou nakladatelství Plaenta Tangerina vyšla také kniha Plasticus maritumus, invazivní druh.

Francouzský umělec - ilustrátor, animátor, malíř, hudebník a nakladatel žijící v Amsterdamu. Absolvoval Gerrit Rietveld Academie. Založil nezávislé nakladatelství a tiskařskou dílnu Terry Bleu, specializuje se na sítotiskové a risografové umělecké publikace. Pod hlavičkou Terry Bleu vydal také dvě své kazety (Sounds of the floating World 1 + 2) a pravidelně publikuje mixtapes pro internetové rádio (Terry and the tough cookie).

Mimo vlastních knih vydal například knihy Adriany Lozano, Kevina McNamee, Joakima Dreschera. Jeho kniha York Blvd., inspirovaná ulicemi Higland Parku v sousedství Los Angeles, je kreslená barevnými inkousty a analogově převedená do sítotisku se 38 barevnými vrstvami.

Hugo Rocci zobrazuje civilní náměty městských zákoutí, provedené v různých, řemeslně precizně zvládnutých technikách (ať už je to malba, animace, tisk, nebo instalace).

Francouz Jean-Luc Fromental se zabýval jako výtvarný kritik komiksem v deníku Le Matin de Paris, pak působil jako redaktor v nakladatelství Les Humanïdes Associés, kde vydal A Contract With God Willa Eisnera, považovaný za první moderní grafickou knihu. Nakonec řídil Métal Hurlant, časopis nakladatelství.

V pozdních osmdesátých letech se začal zabývat psaním scénářů pro animované filmy, film a televizi. Zároveň pokračoval v redaktorské práci, připravoval zkrácená vydání klasických děl.

V r. 2003 začal vydávat komiksy ve vlastním nakladatelství Denoël Graphic, mezi cca šedesáti vydanými autory jsou Robert Crumb, Posy Simmonds a Alison Bechdel. Na podzim vyjde francouzsky Svatá Barbora M. Šindelky, V. Maška a M. Pokorného. Sám J. L. Fromental je autorem více než čtyřiceti scénářů pro komiksy, mezi těmi nedávno vydanými je Pražský puč (špionážní thriller kreslený Milesem Hymanem).

Podle Fromentalova scénáře vznikl celovečerní film Loulou L'incroyable secret (Loulou, neuvěřitelné tajemství), který získal Cesara za nejlepší animaci v r. 2014. Film pojednává o přátelství vlka a králíka.

Česky vyšel jeho komiks 365 tučňáků (2017).

(*1995) Absolvovala obor textilní design na Tama University v Tokyu a v současnosti studuje v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Švédská značka Svenks Tenn vybrala a realizovala její textilní design Příběh květin v rámci výstavy Ten Textile Talents. Kotone kreslí a zhmotňuje absurdní a vtipné smyšlené postavy (autorské knihy s figurkami Dlouhoruký, Flexibilní hrdina a Vlasovrtulníková hrdinka). Vytvořila autorskou knihu o větru, ilustrace ke knize Hobit. Její obrázky jsou lehké, bláznivé, absurdní, radostné.

(nar. 1981), polská spisovatelka a filmová režisérka, autorka dokumentů věnovaných ženám v hnutí Solidarita Solidarność według kobiet (2014) a polskému emancipačnímu hnutí před sto lety a dnes Siłaczki (Silačky, 2018), které se oba promítaly v českých kinech. Jako prozaička debutovala v roce 2005 románem Měkkýš. Loni vyšla v nakladatelství Dokořán její novela Slast (Frajda), za niž získala Cenu EU za literaturu, v překladu Anny Plasové. Slast je jazykově vytříbený pokus napsat milostný román, který se vyhýbá nástrahám červené knihovny i pornografie.

(*1960) Studoval na Sarajevské univerzitě a vstoupil na literární scénu v roce 1985 sbírkou Vaza za biljku krin. Po studiích v Sarajevu se navrátil do rodné Tuzly, ale po vypuknutí bosensko-srbské války v roce 1992 emigroval do Švédska, kde doposud žije. Jedná se o výjimečnou osobnost jihoslovanské poezie, jeho sbírka Hyperborea (2011, 2013) získala nominaci na cenu Asociace spisovatelů Bosny a Hercegoviny. Pejićovy básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny a švédštiny. V tomto roce vychází v září rozsáhlý výbor z jeho díla v češtině v Protimluvu.

(*1980) Chorvatský akademický malíř a tiskař grafiky. V r. 2006 vystudoval Akademii krásných umění v Záhřebu. V současnosti se zabývá kreslením, ilustrováním a nástěnnými malbami v ulicích. Vytvořil několik nástěnných maleb ve veřejném prostoru, ať už v rámci festivalů pouličního umění nebo samostatně, jako umělec na rezidenčním pobytu.

Je autorem nástěnných maleb v Moskvě, německém Heilbronnu, v Lublani, v bosenko-heregovské Banja Luce, v Riejece a v několika dalších chorvatských městech. Vášnivě se také zabývá výtvarnou prací pro kapely a samostatné umělce, v r. 2017 získal nejprestižnější chorvatskou hudební cenu za obal hudebního nosiče. Je členem HZSU, chorvatské asociace umělců na volné noze, a záhřebského kolektivu Medika.

(nar. 1975 v Moskvě). Vystudovala malbu a kresbu na Moskevském uměleckém lyceu Ruské akademie umění. Vysokoškolská studia uzavřela na Institutu současného umění (1999) a na Ruském institutu divadelních umění (2000). Poté žila v Německu, kde studovala na Berlínské umělecké univerzitě, pak odešla do Izraele. V r. 2011 založila v Tel Avivu spolu s dalšími pěti umělci narozenými v bývalém Sovětském svazu skupinu Nový Barbizon. Název odkazuje na francouzskou barbizonskou školu, skupina si vybírá témata pro svou tvorbu ze života na ulicích a spojuje je se sociálním hlediskem.

(*1983) Ilustrátorka, grafická designérka, dobrovolná česká kulturní attaché v Japonsku. Členka sdružení 東京イラストレーターズ・ソサエティ(JP), People of Print (UK), Klubu ilustrátorů (CZ) a Sdružení českých umělců grafiků Hollar (CZ). Po studiích vizuálního designu v Tokyu a v Londýně absolvovala Ateliér ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Inspiruje se folklórem, lidovými tradicemi, přírodou, šintoismem. V diplomové práci Ztracené jaro propojuje prvky slovanské a japonské mytologie. Pro nakladatelství Meandr ilustrovala dětské knihy Dráček, Ezau a Jákob.

Narodila se roku 1965 v chorvatském Benkovaci a dětství prožila v Zadaru. Studovala politologii na univerzitě v Bělehradě (v dnešním Srbsku) a žurnalistiku v Holandsku a Dánsku (1991-1992).

Po návratu pracovala pro zahraniční redakci deníku Borba a od r. 1993 studovala na Středoevropské univerzitě (Central European University) v Praze, kde žije dodnes. Do Prahy za ní také přijel manžel – jelikož Sofija Kordić pochází ze srbské rodiny a její manžel z chorvatsko-slovinské, nikde nebyli vítáni, nikde se necítili doma, a proto se rozhodli odejít a radši být cizinci v cizině než cizinci ve své vlasti.

Sofija Kordić působila v rádiu Svobodná Evropa až do ukončení činnosti chorvatské redakce v r. 2004, dnes pracuje jako novinářka na volné noze, píše pro chorvatská nezávislá média. Letos dokončila druhou knížku, (Příběhy o nesouladů) čeká na vydání v Chorvatsku.

Narodil se v Záhřebu v r. 1986. Vystudoval Akademii krásných umění v Záhřebu v r. 2011, obor malba. Od své první samostatné výstavy v r. 2009 uskutečnil řadu samostatných i skupinových výstav, vedl také několik kurátorských projektů. Od r. 2012 se věnuje nástěnným malbám ve veřejném prostoru, v Chorvatsku i v zahraničí. V r. 2014 vydal svůj první komiks s názvem Pařížské noční můry. Získal několik domácích a zahraničních cen.

(* 1984) redaktorka, editorka a příležitostná recenzentka, dlouhodobě se věnuje české samizdatové a exilové literatuře. Podílela se na edicích díla Ivana Blatného, Zbyňka Hejdy a Vladimíra Mikeše. Připravila k vydání soubor esejů a rozhovorů Ivana Martina Jirouse Magorova oáza (2019). Pro Českou knižnici připravuje komentovanou edici Básní a povídek Jana Zábrany.

(1974). Vystudovala nejprve matematiku, konkrétně obor matematické modelování v mechanice tekutin a poté systematickou filosofii v Praze, Ženevě a Paříži. Pracuje na Filosofickém ústavu Akademie věd a na Katedře alternativního a loutkového divadla a Katedře teorie a kritiky DAMU. Kromě toho také založila lesní školku v době, kdy začalo hrozit, že by její dcera měla nastoupit do státního zařízení. V této školce také pracovala. O tři roky později iniciovala zavedení výukového programu Začít spolu na místní Základní škole a tak dál. Jako dramaturgyně spolupracuje se skupinou současného tance Tantehorse a pravidelně vede diskuze na socio-politická témata navazující na umělecká představení v různých českých divadlech. Je autorkou projektu Ticho! Filosofové po Wittgensteinovi pro program Nová krev v Národním divadle. Zajímá se o způsoby, jakými se k sobě blíží filosofie a performance, a to jinak, než aplikací jedné na druhou. Věnuje se rovněž tématům hry, identity, relační etiky, politické psychologie a uměleckého výzkumu.

(1965) Vystudovala Filosofickou fakultu University Karlovy, obor španělština-francouzština. Doktorát z filosofie získala roku 1989. Jazykové vzdělání doplnila ještě studiem italštiny na jazykové škole. Pracuje postupně ve dvou nakladatelstvích a třetí spoluzakládá. Ve svém svobodném povolání se věnuje překládání a tlumočení, propagaci knih a románské literatury – publikuje recenze a španělskou literaturu také externě vyučuje na FF UK. Kromě překladů ze španělštiny, francouzštiny a italštiny a recenzí se zabývá také analýzou kultury, která je s jazykem nerozlučně spjata. Za své překladatelské výkony získala řadu cen.

(*1975, Brno) je v Berlíně žijící prozaička, publicistka a dokumentaristka, dcera básníka Zeno Kaprála (1942, Brno). Ve svých textech i dokumentární tvorbě ohledává svět, ve kterém se realita sesouvá k tomu podstatnému, co ji polidšťuje: k intimitě sdělení a k poezii všednosti.

Dlouhodobě se zabývá českou literaturou. V současnosti nepravidelně přispívá reportážemi, rozhovory či knižními recenzemi do Orientace LN i jinam.

Vystudovala na brněnské divadelní fakultě JAMU rozhlasovou a televizní dramaturgii a scénáristiku. V MFDNES vedla v letech 2005-2007 stránku Umění a kritika. Těsně po ukončení magisterského studia na JAMU začala spolupracovat s pražskou redakcí ČRO-Vltava. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (Větrné mlýny, 2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (Archa, 2014).

Živí se filmovými workshopy s filmařkou Natašou von Kopp (například pro Akademie der Künste, Berlin) a soukromými hodinami českého jazyka. Zahraničním bohemistům je určený její pravidelný blog o české literatuře: Glosář Dory K.. Pod záštitou univerzity organizuje a moderuje také dvojjazyčný cyklus autorských čtení České slovo/Tschechische WortSchätze v galerii ZwitscherMaschine.

V květnu 2016 vydala v nakladatelství Druhé město další prozaickou knihu: Berlínský zápisník.

(1957 v Sarajevu). Vystudoval medicínu a v roce 1992 získal chirurgickou specializaci. Během války v Bosně a Hercegovině (1992 - 1995) působil jako chirug ve vojenské nemocnici v Sarajevu. Při obléhání Sarajeva jugoslávskými a srbskými vojsky téměř dva roky neopustil budovu nemocnice. Mnohokrát zažil bombardování. Léčil také „sarajevskou princeznu“, Irmu Hadžimuratović, která byla v Sarajevu zraněna a poté převezena na operaci do Londýna (její přízvisko pochází z reportáže BBC). Edib Jaganjac kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu. V roce 1993 město opustil a žije se svou rodinou od té doby v Praze. V současné době působí jako lékař v nemocnici Motol. Je zakladatelem občanského sdružení Lastavica a autorem knihy Sarajevská princezna.

(1977) je nadšená knihovnice. Hledá způsoby, jak pracovat s dětskou knihou a ráda je předává učitelům a knihovníkům. Je polovinou autorského Divadla Čučka. Na Tabooku dramaturgicky zajišťuje Čtenářské hnízdo. Pracuje v Národní pedagogické knihovně.

Je autorem tří básnických sbírek (Trojjediný prst, Nenávist a Kniha omezení). Próza Přípravy na všechno vyjde v roce 2020. Texty Elsy Aida jsou – kromě jiného – bolestivým rozborem milostného vztahu, který se mění v partnerský, do něhož vstupuje domácnost a děti a rutina soužití. Jsou to podrobné záznamy banalit, denní i noční (služba je nepřetržitá!) popisy prstů, v nichž byl a už není cit, kruté zápisy postupného zatmění původní milostné blízkosti. Autor pozoruje všechno to, co ho ve vztahu ke druhému zastupuje, co si na něj hraje a co s takovou chutí sám vytváří a uplácává a strojí. Ale jeho verše a věty jsou také – místy – křehké a ostražité sběry chvil opravdového prolnutí, které zbývají. Posmutněle pableskují.

(nar. 1977) vystudoval kulturologii a hungaristiku v Praze, maturoval na rakouském gymnáziu tamtéž. Kromě Prahy žil také ve Vídni, Budapešti a Londýně. Pracoval jako novinář a působil v diplomacii. Příležitostně publikuje a překládá z němčiny, angličtiny a maďarštiny. V současnosti pracuje v nevládní organizaci Post Bellum jako jeden z koordinátorů mezinárodní spolupráce.

Narodila se v Sarajevu (Bosna a Hercegovina). Vystudovala FHS UK a FAMU (dokumentární tvorba). Její filmová tvorba zahrnuje produkci a režii filmů a reportáží na sociopolitická témata. Natočila, mimo jiné celovečerní dokument Nikdy nebylo líp o situaci v poválečné Bosně a Hercegovině a hodinový dokument Dámy v bílém o hnutí manželek kubánských disidentů. Spolu-režírovala také hodinový dokument o nových členských státech EU Den E, dále dokumentární film o norské sociálce "Barnevernet" nebo hodinovou výpověď o násilí na seniorech, a další. Momentálně dokončuje distribuční dokumentární film o českých mužích, jejich přátelství a rybách. Mezi lety 2003 a 2012 působila v Institutu dokumentárního filmu jako vedoucí workshopu Ex Oriente Film a East European Forum. Působí jako externí pedagog na FAMU, VŠMU. V roce 2009 byla zvolena do výboru European Documentary Network (EDN). Od podzimu 2014 spolupracuje s Českou televizí jako dramaturg a vedoucí projektů dokumentární tvorby. V životních situacích se řídí "bosenskou duší" a "českým rozumem".

(*1978), autor tří básnických sbírek, nositel ceny Magnesia Litera. Jako recenzent spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům pro něj důležitých básníků. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije.

Narozen v Praze 1975. Od roku 2000 ženatý s cembalistkou Kayoko (Fukuda). Lektor a později kurátor Asijských sbírek Národní galerie, zámek Zbraslav, tlumočník, překladatel. Přednáší Asijské umění v rámci Rudolfinské akademie. Pořádá workshopy tvůrčího psaní poezie Haiku.

(1943) Historik umění se specializací na dějiny knižní kultury a na design. Zabývá se také fotografií, plakátem, typografií. Jako absolvent dějin umění na FF UK pracoval jako editor v nakladatelství svazu výtvarných umělců Obelisk (1969–1972). V následujících letech byl jedním z kurátorů grafické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (1972–1990). Od počátku 90. let až do roku 2010 působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se stal vedoucím katedry teorie a vyučoval dějiny a teorii grafického designu a umění 19. století. Od roku 2008 spolupracuje jako kurátor s obnoveným Topičovým salonem. Po odchodu ze školy do důchodu nastoupil jako odborný pracovník do Muzea umění v Benešově. Připravil řadu výstav volného i užitého umění, je autorem množství uměleckohistorických studií i článků do odborných časopisů a periodik.

(* 1952), historik, profesor UK. Specializuje se na sociální a hospodářské dějiny Čech raného novověku. Je autorem dvou desítek monografií a řady dalších publikací, několika stovek studií, publikovaných v tuzemsku i v zahraničí. Z novějších monografií můžeme jmenovat: Sex v době temna (2015), Neklidný život obyčejné ženy: Johana Peřková (1703–1745), 2016, Jakub Krčín z Jelčan (2020).

Překládá z francouzštiny a italštiny, publikuje i teoretické texty. Působí také jako pedagog na Ústavu románských studií FF UK. Pracoval v nakladatelství Odeon jako redaktor teoreticko-naukových edic, v letech 1990–1991 v Odeonu působil jako šéfredaktor.

Je nositelem Ceny Josefa Jungmanna (za překlad sbírek Yvese Bonnefoy, O pohybu a nehybnosti jámy, Psaný kámen; 1996), Ceny Magnesia Litera 2002 (za výbor z italské poezie pozdní secese Básníci soumraku) a Státní ceny za překladatelské dílo (2002). Byl také ověnčen italským státním vyznamenáním (Ordine al Merito della Repubblica Italiana), od francouzské vlády získal uznání v podobě udělení hodnost rytíře (Chevalier dans l’Odre des Arts et des Lettres).

Překládá prózu, poezii i drama od středověkých textů až po současnou tvorbu, výčet autorů, kterým svěřil svůj čas a um, je dlouhý. Namátkou: S. Mallarmé, Ch. Baudelaire, P. Reverdy, S. Beckett, B. Vian, I. Calvino, R. Queneau,  Y. Bonnefoy, A. Tabucchi... Jeho kratší teoretické texty vyšly souborně v publikacích Kapitoly z francouzské a italské literatury a Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, případně Bohumil Hrabal: Pokus o portrét. Pod jeho vedením vznikl Slovník italských spisovatelů (2004). Esejistické a literárněvědné knihy také překládá (Todorov, Curtius, Magris).

(* 1969) básník, překladatel a komparatista Josef Hrdlička vystudoval filosofii a bohemistiku na FF UK, kde dosud působí. Dlouhodobě se věnuje překladům francouzské filosofie a literárněvědné esejistiky (G. Bataille, G. Deleuze, G. Bachelard a E. Minkowski), přednáší o teorii lyriky a historické poetice. Napsal knihy Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner) (2008) a Poezie a kosmos (2017). S Marianou Machovou a Justinem Quinnem v Nakladatelství Karolinum založil a řídí edici Studia poetica.

(1942 v Praze) je spisovatel a vrchní zemský rabín. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU, v šedesátých letech působil jako dramaturg animovaných filmů a redaktor Literárních novin, později se ve svobodném povolání věnoval scenáristice a spisovatelskému řemeslu. Pracoval také jako pomocný dělník a prodával ve stánku Poštovní novinové služby. Po podpisu Charty 77 se stal topičem. V roce 1983 emigroval do Heidelbergu, kde vystudoval judaistiku, v letech 1990- 92 dokončil studia v rabínském semináři v Jeruzalémě a po návratu do Prahy se stal vrchním pražským a zemským rabínem. V šedesátých letech publikoval v časopisech i knižně, napsal řadu divadelních a rozhlasových her, s režisérem Jurajem Jakubiskem spolupracoval na několika scénářích, ale od sedmdesátých let publikoval pouze v samizdatu. Až na prózy Sen o mém otci a Sen o mně vyšly jeho další prózy knižně až po roce 1989. Později s ním Karel Hvížďala připravil tři knihy rozhovorů. Pod pseudonymem Chaim Cigan vydal K. Sidon tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc, je také autorem knihy příběhů Malý pan Talisman.

Narozena 1973. Žije ve Středočeském kraji. Od roku 2009 publikuje na Písmáku. Autorsky se podílela na sborníku Míjím se s měsícem a v roce 2016 vydala samostatnou sbírku Haiku.

Narodila se v roce 1961 v Prešově, dětství prožila v romské osadě nedaleko Sabinova, odkud se rodina přestěhovala do Ostravy-Poruby. Po dvouleté rodinné škole pracovala v mlékárně, později v květinářství, při práci v boskovickém Domově pro seniory vystudovala na SŠ prof. Zdeňka Matějčka obor Sociální činnost pro národnostní menšiny. Několik let žila v Anglii, kde se svými dětmi provozovala supermarket. Psát romsky začala během studia střední školy. Ve sborníku Romano suno vyšla její povídka E cikňi čhajori pal e Slovensko (Malé děvčátko ze Slovenska). Publikovala povídku Sametová revoluce z pohledu obyčejné romské ženy (2019, na Romea.cz). Do sbírky O mulo! Povídky o duchách zemřelých (2019, Kher) napsala povídku Když smrt přichází. Ve sborníku Romano džaniben vyšla její povídka Miri britsko odiseja (Moje britská odysea). Žije ve Svitávce u Boskovic.

(1976). Profesí učitel. Nejen češtiny pro cizince. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně absolvoval obory český jazyk a divadelní věda. Na sklonku roku 2016 vydal v nakladatelství Argo humoristický román s obrázky nazvaný Wittgensteinova kniha faktů. Kniha byla nominována na Cenu F. X. Šaldy za nejlepší českou seriózní knihu roku 2016. A ta samá kniha byla oceněna Obcí spisovatelů Cenu M. Švandrlíka za "nejlepší českou humoristickou knihu roku 2016". Autor divadelních her, vysokoškolských učebnic, autor libret ke komickým minioperám. Publicista. Jeden ze zakladatelů občanského sdružení Skutečnost. Mnohaletý spolupracovník časopisu Babylon. V rámci projektu Literární čtení Skutečnosti od roku 2006 ve sdružení Skutečnost realizoval přes 80 literárních akcí, z nichž se 40 odehrávalo ve veřejném prostoru. Deset let uváděl festivaly Beseda u bigbítu, Blues v lese a Trutnov Open Air.

Po středoškolských studiích nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1993−1999 studoval anglistiku a filozofii. V doktorském studiu se specializoval na současnou britskou prózu a vedl na FF UK v Praze na toto téma semináře, nejprve společně s prof. Martinem Hilským, později samostatně. Působí jako ředitel Ústavu anglistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Několik let vedl britskou sekci internetového portálu iliteratura.cz, články o současné britské próze publikoval v řadě deníků. Je autorem řady doslovů k překladům z britské i americké literatury. Společně s Martinem Hilským se jako editor podílel na antologii doslovů Od slavíka k papouškovi (Host, 2002), sám pak publikoval sbírku esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný (Arbor Vitae, 2007) a dále také monografie In memoriam (Academia a Episteme, 2015) a Palimpsesty, heterotopie a krajiny (Karolinum, 2016). Do češtiny překládal jak beletrii (Kazuo Ishiguro, Barry Unsworth, Jeffrey Eugenides, Robert Irwin, Steven Hall, Edith Templetonová, Julian Barnes, James Robertson), tak teoretické práce (Harold Bloom, Umberto Eco, Hayden White). Za překlad románu Patrick Melrose od britského spisovatele Edwarda St Aubyna získal prestižní ocenění Magnesia Litera 2020

(1967) je spisovatel, publicista a performer. O jeho románech se říká, že zpracovávají historická témata. On sám si myslí, že vypovídají o současnosti. To je případ Chvály oportunismu (2016) s Černínským palácem jako vypravěčem příběhu o jeho obyvatelích včetně J. Masaryka a R. Heydricha, a o jejich různých životních taktikách. V románu Oko žraloka (2018) zpracoval téma českých levičáků – trampů, interbrigadistů a odbojářů, inspirován Fučíkovou Reportáží, psanou na oprátce. V Neptunově jeskyni (2018) přinesl příběh o soužití Čechů, Židů a Němců na pražských Vinohradech. Ve svých knihách pro děti se vydal například na Divoký západ: Cukrárna u Šilhavého Jima (2017) vypráví o propagaci četby mezi zálesáky. Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse (2019) zase líčí půvab i nesnáze knihtisku mezi piráty. V roce 2019 vyšly i Nutrie, příběh o tom, jak sametovou revoluci prožívali lidé i zvířátka. Své tituly uvádí na scénu v autorském Divadle Čučka.

(1976) pochází z východního Slovenska z obce Ondavské Matiašovce. Na SUŠ v Košicích vystudovala herectví. Z důvodu stěhování do Čech nemohla dokončit studia na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Košicích. Od roku 2008 žije v Mladé Boleslavi. Jako novinářka působila v romských, většinových i zahraničních médiích. Momentálně je na mateřské dovolené. Od dětství píše poezii, elektronicky vydala sbírku básní pod názvem Láska a život (2010), její prozaický debut Postrážim ti dieťa vyšel ve sbírce O mulo! Povídky o duchách zemřelých (2019, Kher).

Vystudovala anglistiku a hispanistiku na FF UK, v rámci Fulbrightova stipendia studovala také na Bostonské univerzitě. Přednáší americkou literaturu na filozofických fakultách Jihočeské univerzity a Univerzity Karlovy. Překládá z angličtiny a španělštiny (E. Bishopová, M. Mooreová, J. M. Synge, J. L. Borges, J. Cortázar ad.). Zabývá se moderní anglofonní poezií a vztahem poezie a překladu.

Působí jako docentka Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 2002–2009 pracovala jako kurátorka sbírky malby v Galerii hlavního města Prahy. Zabývá se moderním uměním a metodologií dějin umění. Publikovala řadu odborných článků a knih, často při příležitosti výstav, které autorsky připravila nejen pro Galerii hlavního města Prahy, ale také pro další galerijní instituce. Zapojila se do řady mezinárodních výzkumných projektů, díky kterým publikovala v zahraničích odborných knihách a časopisech studie, zasazující české umění do kontextu světové moderny a avantgardy.

Narozen 30.10.1973 v Kutné Hoře.

Studia na Gymnáziu v Praze a na Akademii výtvarných umění – obor malba. V rámci vysokoškolského studia absolvuje další dvouleté studium na UMPRUM – Pedagogické minimum. Po studiu odjíždí do severních Čech, kde žije dodnes. Pracuje jako výtvarník a jako pedagog. Působí ve svém ateliéru v Příbrami u Verneřic. Maluje, vystavuje a učí v Čechách i v zahraničí. Jeho domovskou školou se stává Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem. Nejprve vyučuje na Pedagogické fakultě a později na Fakultě umění a designu kresbu, malbu a dřevořezbu.

Jeho výtvarný vývoj vycházel z malby, která měla často narativní – vyprávěcí formu. Vznikající obrazy se po jisté časové periodě zacyklily a staly se podkladem pro jeho autorskou knižní tvorbu. Martin Kuriš je autorem několika knižních titulů, které jsou převážně směřovány pro dospívající mládež. Tyto ojedinělé publikace se staly i námětem pro loutkové inscenace, které nastudoval a veřejně uvedl s dětským nebo studentským souborem. V jeho loutkovém divadle se střetává výtvarná a dramatická tvorba s pedagogikou a výchovou.

V roce 2006 studuje na KALD DAMU v Praze mimořádné studium scénografie. Od roku 2007 je v doktorském studijním programu Teorie výtvarné výchovy na PF UJEP v Ústí nad Labem. Téma jeho disertační práce je Uplatnění loutkového divadla ve výchově a vzdělávání. Doktorské studium úspěšně zakončí v roce 2013. V témže roce absolvuje studium Základy dětského divadla při NIPOS ARTAMA.

Martin Kuriš je bytostný malíř, ale jeho výtvarný vývoj ho dovedl přes loutkové divadlo až k prostorové tvorbě. Vedle obrazů vznikají i dřevěné figurální plastiky, které jsou nedílnou součástí jeho práce. Cesta ke dřevu, jako k materiálu vychází z autorova železného vývoje, který zásadně ovlivňuje i prostředí, v kterém Martin Kuriš žije. Byla to jeho volba přijmout s rodinou asketický způsob života v ústraní malé zapomenuté vesnice v severních Čechách.

Narodil se 5. dubna roku 1967. Je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (obor biologie) a FAMU (obor scenáristika). Pracuje jako odborný asistent na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU.

Ve svých filmových projektech se věnuje jako režisér životu příslušníků malých sibiřských národností, např. Afoňka už nechce pást soby (2004 – cena za nejlepší český film na 8. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2004); jde o dokumentární film o životě kočovných pastevců sobů ve Věrchojanských horách. Jeho dokumentární film Medvědí ostrovy ( 2010 – cena FITESu Trilobit, nominace na výroční cenu České filmové akademie Český lev za dokumentární film) pojednává o opuštěné polární základně. Natočil také filmy o životě Vietnamců v ČR.

Mezi spisovatelskými projekty Ryšavého se prosadil zejména román Vrač (nakladatelství Revolver revue, 2010 a 2013 – cena Magnesia Litera; Cena Josefa Škvoreckého; Cena v literární soutěži Bank Austria literaris). Tento román vyšel i v překladu do němčiny a bulharštiny. Jeho zatím poslední román Zlaté vidění vydalo v r. 2013 nakladatelství Revolver revue.

(1983) je esejista, publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2. Publikoval desítky textů různých žánrů v mnoha periodikách, mj. v Labyrint Revue, Novém prostoru, revue Prostor, Salonu Práva, Kontradikcích nebo na komentářovém webu a2larm.cz. Ve svých esejích se věnuje mj. dějinám marxismu nebo českému politickému myšlení. Je dramaturgem 113. čísla revue Prostor Záblesky budoucnosti.

* 1985. Vystudoval filosofii a komparatistiku na FF UK, disertaci věnoval tématu železnic v evropských literaturách. Absolvoval studijní pobyty ve Varšavě, Santiagu de Compostela a Santiagu de Chile. Od roku 2016 je redaktorem kulturního čtrnáctideníku A2. Napsal řadu literárních pořadů pro Český rozhlas. Ze španělštiny přeložil román Josého Donosa Obscénní pták noci a několik dalších knih. Vedle literatury a publicistiky se věnuje veřejné dopravě a příležitostně i hudbě.

Vystudovaný ekonom s dlouholetými zkušenostmi manažera veřejné kulturní organizace. V současnosti je výkonným ředitelem společnosti Balkanfilm spol. s r.o., předsedou Filmového klubu ve Vsetíně a také předsedou Sdružení uživatelů autorských práv z. s. v České republice. K vydávání publikací s filmovou tématikou se dostal v souvislosti s pořádáním festivalu věnovaného kinematografiím z Balkánu. www.balkanfilm.cz, www.fkvsetin.cz.

Filosof dokáže zaněcovat, jenom je-li sám zanícen, a to Miroslav Petříček dovede. Mezi filosofy vzdělávajícími vysokoškoláky patří k těm nejoblíbenějším. Přestože sám o sobě soudí, že se filosofem nikdy nestal. M. Petříček (1951) je filosof, žák Jana Patočky. Po maturitě nemohl z kádrových důvodů studovat na vysoké škole, pracoval v Hydrometeorologickém ústavu a navštěvoval bytové přednášky J. Patočky. Kromě vyučování na FF UK, působil na Středoevropské univerzitě i na Akademii výtvarných umění, je členem rad vícero vysokých škol. Věnuje se mj. kontextům současného výtvarného umění a kromě vlastních studií (Majestát zákona, 2001 či Myšlení obrazem, 2009) uvádí jako překladatel do českého prostředí zejména francouzské a německé autory. Zabývá se filosofií profesionálně, a zároveň ji dovede zprostředkovávat jako dobrodružství poznání, bezprostředně spojené se současností. Zamýšlí se také nad literaturou, výtvarným uměním, filmem.

(*1986) pochází z Chomutova, kde vystudovala obchodní akademii a posléze obor Informatika ve státní správě. Po rodičovské dovolené začala pracovat jako chůva ve zdejší mateřské škole. V 18. ročníku soutěže amatérských autorů Chomutovský kalamář se umístila její povídka S odvahou štěstí přichází na druhém místě. Napsala sbírku povídek Povídej a žij a romány pro mládež Violina a Startuj, Líbelko, pro něž hledá vydavatele. Povídka Posel mrtvých byla otištěna v knize O mulo! Povídky o duchách zemřelých (2019, Kher), povídka Zlatá rybka vyšla v časopisu Romano voďi (2020).

Vystudovala divadelní dramaturgii, vytváří a publikuje náměty ke čtenářským činnostem, které jsou vhodné pro děti mateřských, základních i středních škol. Od roku 1999 vede semináře programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, je odbornou konzultantkou pro čtenářské kluby, působila jako šéfredaktorka časopisů Kritické listy, Rodina a škola a Kritická gramotnost. Metody práce s rozmanitými texty představila také ve čtrnáctidílném televizním seriálu Škola snů.

Hudební publicista a dramaturg, pouští hudbu ve svém pravidelném týdeníku Odposlechy (ČRo Vltava, sobota 13.30) a píše o ní (v současnosti Deník N, Aktuálně.cz). Je hudebním dramaturgem MFDF Ji.Hlava a události A Day of Sound v GASK - Galerii Středočeského kraje. Zároveň se vrací ke své profesi scenáristy.

(1981, Česká Lípa) je absolventem oboru Český jazyk a literatura na FF UK, kde získal magisterský (2006) i doktorský (2015) titul. Působí jako odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., komiksový teoretik, historik a publicista. Podílel se na dvousvazkových Dějinách československého komiksu 20. století (Akropolis, 2015),a na monografii V panelech a bublinách: Kapitoly z teorie komiksu. Kurátorsky a editorsky se účastnil výstavních projektů Signály z neznáma. Český komiks 1922—2012 (Brno – Praha – Pardubice, 2012–2013) a 100 Years of Czech Comics (Tokio – Kitakjúšú, 2017 a 2018) a na putovní výstavě Mezitím na jiném místě. Století českého komiksu (Moskva, Manila, Kyjev, Stockholm, Budapešť a další, 2018). Spolu s Lucií Kořínkovou připravil v r. 2018 monografii věnovanou obrázkovému seriálu a časopisu Punťa (Punťa – zapomenutý hrdina českého komiksu /1934–1942/). V r. 2019 uveřejnil knihu Čtyřlístek: První půlstoletí v Třeskoprskách. Je členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR, v.v.i., a FF UP. K domácímu komiksu, jeho dějinám a teorii zacílené kurzy vyučoval na FF UK a FF MU, pro čtrnáctideník A2 recenzuje moderní komiks a aktuální překladovou prózu.

(*1986 v Trutnově) Žije v Hradci Králové. Samostatně vydal básnickou sbírku Rokle, autorsky se podílel na několika sbornících: Písmáci dětem, Míjím se s měsícem aj. Dlouhodobě se teoreticky i autorsky věnuje formě haiku.

(1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem, Střední Čechy. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Píše pravidelné sloupky pro časopis Full Moon, rozhlasovou stanici Vltava, server iliteratura a slovenskou revue Fraktál. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018) a leporela O čem sní (2016) a Věci našeho života (2017). V r. 2019 vyšly básně pro děti pod názvem Každá věc má něco společného se štěstím a soubor esejů Petříček Sellier & Petříček Bellot. Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii, Rumunsku a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského, Jurije Odarčenka aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

(1964) je spisovatel, publicista, textař i muzikant – a především radikální kazatel proti lidské špatnosti. Vidí ji systémově, komunistický režim je pro něj obdobou nacistického. Nabízí alternativu: monarchistické hnutí, které začal k všeobecnému překvapení rozvíjet ještě před rokem 1989. Proti předlistopadovému režimu se aktivně angažoval, jak je znát z jeho próz (např. Medorek nebo Fízl). Společenská kritika se u něj spojuje s bojem proti blbosti, jak to ilustruje úryvek z jeho Starcových zápisků z půle 90. let: „Jedna z věcí, která by mě zajímala, je to, jestli lidé zblbli až po listopadu, nebo jestli byli blbí už před listopadem a jen to umně skrývali nebo spíše byli nuceni to skrývat. … Panebože, jak je to pořád stejné, pořád dokola. Rok 1918, 1945, 1968, 1989. Čtyři bezprostředně po sobě následující doby, kdy dostali blbci zelenou.“

(nar. 1979), prozaička, držitelka několika literárních ocenění. Absolvovala kulturologii a mongolistiku na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Debutovala právě knihou spojenou s Mongolskem nazvanou Paměť mojí babičce (2002), za niž získala v kategorii Objev roku Magnesii Literu. Následovala novela Přes matný sklo (2004), i tady jde o vícehlas, jeho zdrojem je stárnoucí matka a její rozvádějící se syn. Novela Cirkus les Mémoires (2005) vypráví o setkání české fotografky a emigranta z Asie, kteří se setkají v New Yorku na lavičce a zamilují se do sebe. A próza Umělohmotný třípokoj 2006) je vlastně monologem třicetileté prostitutky. V románu Stanice Tajga (Torst, 2008) se autorka vrací do mongolské stepi, tentokrát z ruské strany hranice. Strážci občanského dobra (2010) vyšly jako jsou společensko-kritickou satirou o české současnosti, podobně jako o dva roky později Čechy, země zaslíbená (2012). Novela Petry Hůlové Macocha (Torst, 2014) je krutou zpovědí matky, která v sobě nenašla mateřský cit. Zlodějka mýho táty vyšla v r. 2019 a pojednává o střídavé péči.

(1977) je básník, autor knížek pro děti, překladatel a vysokoškolský učitel. Na Univerzitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Publikoval básnické sbírky Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005) a Malá tma (2008). Za sbírku Větrní dostal cenu Magnesia Litera za poezii. Překládá poezii Georga Trakla – výbor Podzimní duše vyšel roku 2005 v nakladatelství BB Art – dále Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Ze současných básníků přeložil např. Karla Lubomirského (výbor Pták nad hořícím lesem, BB-Art, 2003), zabývá se i překlady středověkých německých milostných písní. Připravil také antologii německé expresionistické poezie s názvem Držíce v drzých držkách cigarety (BB Art 2007), do které sám přeložil básně např. Georga Heyma, Jakoba van Hoddise, Georga Trakla nebo Franze Werfela. Píše rovněž pro děti, je autorem Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana (Prodos, 2004). Svými básněmi přispěl i do knihy Šmalcova abeceda (Baobab, 2005). Dětem je určen i příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, 2006, ilustrace Galina Miklínová), knížka básniček Kam až smí smích (Meander, 2009) a „poetický slovníček dětem v příkladech“ s názvem Lahůdky (2009). V roce 2011 vydal v nakladatelství Albatros obsahově a výtvarně výjimečnou knihu básní pro děti Listonoš vítr. Od roku 2011 byl vedoucím Katedry tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V současnosti vede na Univerzitě Karlově v Praze a na Univerzitě Palackého v Olomouci např. semináře kulturní publicistiky, české literatury pro děti a mládež nebo tvůrčího psaní.

Portugalština jako most mezi Starým a Novým světem! Ve své odborné činnosti se po něm pohybuje Šárka Grauová (1965), česká vysokoškolská učitelka, portugalistka (romanistka) a také překladatelka z portugalštiny. Přednáší na Ústavu románských studií FF UK v Praze. Jejímu vědeckému zájmu se těší zejména portugalsky psaná literatura. V roce 1988 ukončila studium angličtiny a portugalštiny na FF UK v Praze.. Překládá z angličtiny a portugalštiny (mj. G. Steiner, Machado de Assis, M. de Andrade, V. Ferreira, Ch. Buarque, Lima Barreto). Ve spolupráci s nakladatelstvími Torst a Triáda řídí edici Lusobrazilská knihovna, v níž vycházejí díla portugalských a brazilských autorů.

Šárka Růžičková Zadáková je malířka narozená v Táboře. Studovala na umprumce v Bechyni a na té pražské malbu u profesora Pavla Nešlehy. Maluje momentky ze svého života. Rozmazané záběry při bližším ohledání prozradí velkorysé malířské gesto. Její témata nejlépe prozrazují názvy výstav, které má za sebou: Suvenýr, Bytové divadlo, Lojzova věc, Stálou vzpomínku mám na tebe, Blešák, Květen, Spolu a Svatba.

Chorvatštinu vystudovala na filozofické fakultě v Záhřebu. Další jazykové vědomosti získala během dlouhodobého pobytu v Dalmácii. Po návratu do ČR začala aktivně spolupracovat s pořadateli vsetínského festivalu balkánských filmů na překládání filmových titulků. Překlad knihy Česká škola neexistuje je jejím prvním knižním překladem.

*1974. Absolvovala SUPŠ v Praze a VŠUP, obor ilustrace a grafika u prof. Jiřího Šalamouna. Od roku 1998 žije na statku v Mezné u Pelhřimova, kde se věnuje volné tvorbě, čtyřem dětem a hospodářství. V devadesátých letech cestovala na Sibiři a v Turecku. V současné době učí na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. Kromě volné tvorby je autorkou orientačních piktogramů v Městské knihovně v Praze. Ilustrovala a vytvořila několik knih v nakladatelství Baobab, které získaly ocenění Nejkrásnější kniha ČR či Zlatá stuha. Její obrazové album Noemova archa bylo nominováno na cenu Magnesia Litera.

(1983) – publicista, prozaik a prekladateľ. Publikoval recenzie, eseje, rozhovory a komentáre v mnohých slovenských i českých médiách, ako napr. A2, Glosolália, Hospodárske noviny, Inzine, Station, Psí Víno, ¾, Domino Fórum, Denník N a iné. Od roku 2017 zakladateľ a šéfredaktor mesačníka Kapitál. V roku 2018 vyšla jeho novela Chaconna. Venuje sa prekladom najmä z americkej literatúry (H. D. Thoreau, Joseph Conrad, John Fante, Art Spiegelman, Christopher Hitchens, John Steinbeck a ďalší).

Vystudoval animovaný film na pražské FAMU. Debutoval filmem Alois Nebel (2011). Byl členem redakce a spoluzakladatel Komfort Mag (2008 - 2013) a člen redakce a spoluzakladatel magazínu B (2016 - současnost).

Narozený roku 1976 v Benešově, je básník, prozaik a učitel. Pod pseudonymem Mořic Klein vydal tři knihy. V roce 2008 zápisky o pobytu v USA pod názvem Otherside, v roce 2014 komponovaný výbor z básní a drobných próz pod názvem Ostatky. Nadvakrát vyšla sbírka Cikánov, nejprve v roce 2015 jako recyklo-bibliofilie, v rozšířené a upravené podobě jako standardní knížka pak v roce 2017. Chystá se vydání další sbírky Protější svahy a novely Celou noc jsem tehdy šel.

S rodinou žije ve městě Sedlec-Prčice. Učí na gymnáziu Pierra de Coubertina v Táboře češtinu a společenské vědy, učil také v dětském domově. V letošním roce byl v anketě Zlatý Ámos vyhlášený nejoblíbenějším učitelem.

(1949) je brilantní esejista – a zároveň autor schopný třeskutého intelektuálního humoru. Přesvědčivě a srozumitelně analyzuje díla O. Mandelštama či G. Flauberta, na kontě má ale také přízračné básně „Eberhardta Hauptbahnhofa, básníka českého“. K Jamkově mnohočetnosti patří to, že je rozkročený mezi českou a francouzskou kulturou. Coby vystudovaný romanista působil jako nakladatelský redaktor a překladatel, po roce 1989 také v diplomatických službách, později se vrátil na Filozofickou fakultu UK jako pedagog. V jeho textech nejrůznějšího druhu se projevuje subjektivní pohled, sebeironický a přesvědčivý. Ve Francii je vzhledem ke svým francouzsky psaným knihám oceňovaným autorem, možná víc než u nás.

V činnosti Václava Magida (*1979) se prolíná praxe vizuálního umělce, kurátora, kritika a teoretika umění, odborného vědeckého pracovníka i pedagoga na uměleckých školách. Navzdory tomu (anebo možná právě proto), že ve všech těchto odvětvích Magid působí dlouhodobě úspěšně, jeho práci charakterizuje skepse, ironie, nechuť a pochyby namířené kriticky právě k vlastnímu působení na kulturní scéně a vůči pozici, které na ní dosáhl. Knihu vydala ArtMap v roce 2019.

(1982) strávila dětství v Lenešicích u Loun. Studovala v ateliéru Nová média I pražské AVU, absolvovala roční kurz FAMU International a následně stáž na katedře dokumentaristiky. Pracovala v MF Dnes, jako krupiérka, kustodka, v neziskových organizacích jako projektová manažerka a mentorka, podílela se na vzniku internetového zpravodajství Hiri televize Romea TV, působila jako kurátorka galerie Phundrado vudar (Otevřené dveře). Je známá především jako vizuální umělkyně, svá díla vystavovala mj. v Grazu, v Berlíně, ve Štrasburku, v pražských galeriích Containall, DOX nebo Artivist Lab. Působí v umělecké aktivistické skupině Romane Kale Panthera. Připravuje výstavu v ústecké Galerii Hraničář. V e-knize Moji milí (2014, Kher) vyšla její povídka Má sametová, povídky Sametovou naději vystřídal strach o život a Angel publikovala ve sborníku Romano džaniben 1/2019. Žije v Praze.