Aleksandra Cieślak, polská autorka textů, ilustrátorka a grafička. Absolventka Fakulty grafiky Akademie výtvarného umění ve Varšavě. Tvoří knihy pro děti i dospělé, spolupracuje s předním nakladatelstvím knih pro děti Dwie siostry. Uvedla také psychedelické drama Tit Antik v rámci experimentálního divadelního programu Teren TR. Je ceněnou novinovou ilustrátorkou, pracovala pro Empik, polský Knižní institut, Divadelní institut, Barbie nebo Biedronku. V roce 2011 byla stipendistkou programu polského ministra kultury „Mladé Polsko“. V roce 2016 byla nominována na prestižní cenu Astrid Lindgren Memorial Award, v roce 2017 byla jednou z laureátek Bologna Ragazzi Award for Art Books, prestižního ocenění, kterému se říká „Nobelova cena za dětskou literaturu“ za knihu Książka do zrobienia (Dodělej si knihu), která vyjde česky v nakladatelství Baobab a bude uvedena na letošním Tabooku.

Dawid Mateusz (1986) je polský básník, redaktor a spoluzakladatel nakladatelství „Ach Jo!“. Publikoval v nejvýznamnějších polských literárních časopisech. Básnická sbírka Stacja wieży ciśnień (Stanice vodárenské věže) vyšla v roce 2016 jako jeho debut a byla nominována na Literární cenu města Gdyně v kategorii „Básnická kniha roku“. Za tuto sbírku obdržel také Cenu Kazimiery Iłłakowiczówny v kategorii „Debut roku“. Jeho básně byly zahrnuty do antologie současné polské politicky angažované poezie Zebrało się śliny (Nasbíralo se slin, 2016). Žije v Krakově.

Delphine Beccaria provozuje spolu s Charlotte Chamo malé pařížské knihkupectví La Sardine à Lire, které se specializuje na dětské knihy, ale nechce je chápat výlučně jako obchodní produkty. V La Sardine nabízejí jen ty knihy, které výtvarnou stránkou, příběhem a celkovou podobou zapadají do jejich vkusu. Stojí o takové tituly, jež dovedou překvapit a jsou jiné než zboží v mainstreamových knihkupectvích. Měly by to být knihy pro každé dítě, nehledě na jeho sociální situaci, etnickou příslušnost a vyznání. Cílem je nabídnout „to nejlepší, i kdyby to pro někoho vypadalo jako knihy jen pro elitu“. Delphine Beccaria vybrala pro Tabook „veselé, nezdvořilé, klasické, groteskní knihy, a také knihy plné představivosti. Bude to překvapení“.

Filip Springer je polský reportér a fotoreportér, který se ve svých knihách i článcích věnuje především současnému polskému veřejnému prostoru a architektuře – „překladatel architektury a sběratel virtuálních absurdit“. Jako reportér debutoval knihou Miedzianka (2011), v níž hledal odpověď na otázku, jestli  městečko Miedzianka, dříve Kupferberg, zmizelo opravdu kvůli drancování místních ložisek uranu, které sovětské Rusko těžilo v letech 1948 – 1952, nebo oficiální verze pouze překrývá jinou, ještě nepříjemnější pravdu. Kniha byla v roce 2012  v nejužším finále prestižní literární ceny Nike a její  český překlad  je jednou z prvních publikací slovenského nakladatelství Absynt v jeho nové české reportážní edici – představí se na Tabooku na setkání věnovanému současné reportáži.

Polská kapela Hańba: Jak by zněl punkrock, kdyby se zrodil už meziválečném období, a nikoliv v Londýně, ale na chudých předměstích Krakova? Drsní kluci z Hańby hrají na buben, harmonika, tubu nebo banjo a inspirují se divokou dobou Polska třicátých let, kdy se na ulici potkávala bohéma i dělníci z fabrik, kdy se vášnivě diskutovalo o novém, svobodném státě a do debaty se zapojovali i básníci jako Tuwim, Brzechwa či Broniewski – a jejich revoluční texty teď v písních Hańby znovu ožívají. Po hudební stránce čerpá krakovská čtveřice z folku a klezmeru, ale všechno balí do tvrdého punkového aranžmá.  Neplést s českou punkovou skupinou Hanba! Hańba se vyslovuje “chaňba” a hraje mazlivě a tvrdě zároveň.

Rakušan Hans Lichtenwagner je komiksový tvůrce, který se libuje v razantním stylu a drsném smyslu pro humor. Jeho příběhy jsou plné osudově ztracených postaviček, které se pachtí za svým záhadným posláním. Jak napsal ve svém životopise pro potřeby našeho baedekru, narodil se “jednoho studeného dne” ve Vídni (v roce 1988) a pak “dělal většinou normální věci”. Vystudoval ale take berlínskou University der Künste, studoval i na jeruzalémské Bezalel Academy of Arts and Design. Podílí se na vydávání komiksové antologie Schnösel Mösel, hraje v kapele Shotgun Mama Protects Her Moonshining Barn With A Rather Large Shotgun a žije mezi Saskem a Českou republikou.

Slovensko-švýcarská spisovatelka, válečná reportérka a publicistka Irena Brežná (1950) emigrovala s rodiči v roce 1968 do Švýcarska, kde představuje nezvyklý spisovatelský hlas – někoho, kdo se odvažuje říkat to, nač si jiní netroufají. Ve Švýcarsku vyvolala pozdvižení svým románem s výmluvným názvem Nevděčná cizin(k)a. Literaturu píše výlučně německy a u překladů svých knih do slovenštiny si uvědomuje, že slovensky by nedokázala psát tak otevřeně. Pracovala také jako psycholožka, překladatelka a tlumočnice. Podporovala různé ženské a humanitární projekty. Živí se jako spisovatelka a novinářka se zaměřením na východní Evropu, též na Rusko. Její román Na slepicích křídlech popisuje dětství v socialistickém Československu. „Co je to být feministka? To, že říkám, že chci žít jako člověk?“

Francouzský spisovatel Jean-Claude Mourlevat (1952) píše fantaskní knihy, které se zvláštním způsobem podobají realitě. V Zimní bitvě, která se odehrává v blíže nespecifikované zemi ovládané diktátorskou falangou, čtenář najde shodné rysy s tím, co zná z české historie. Už jen jména některých hrdinů: Miloš, Helena… Nejde ale o politickou agitku, Mourlevatovy texty mají značný přesah, jsou poutavé, dojemné a uvěřitelné zároveň. V Řece, která teče pozpátku nejde o nic menšího než o hledání nesmrtelnosti. Ale také lásky… Mourlevat je považován za autora knih pro děti, ovšem jak sám říká, píše pro všechny. To jen na zadní obálce jeho knih stává: od 10, od 11, od 12 let. Ve Francii jde o velmi populárního a vydávaného autora, který byl letos v březnu jmenován Rytířem umění a literatury. Začal psát ve čtyřiceti letech, když ho přítel divadelník požádal o napsání divadelní hry. Napsal patnáct knih, byly přeloženy do dvaceti jazyků. V roce 2012 byl finalistou Ceny Hanse Christiana Andersena.

Joëlle Jolivet se narodila v roce 1965 ve francouzském Ivry-sur-Seine, kde také pracuje. Vystudovala grafický design na Akademii užitých umění v Paříži a litografii na Akademii krásných umění. Po vystudování se zabývala knihami. Zajímala se stejně tak o ilustraci, typografii nebo tisk. Naproti tomu knihy nepsala, pouze dlouhodobě spolupracovala s autory jako Fani Marceau a především s Jean-Luc Fromentalem, se kterým pracovala na  šesti knihách. Jolivet ve svých ilustracích spojuje humor a jednoduchost avšak s dokumentární přesností. Její ilustrace jsou nejčastěji realizovány pomocí linorytu. Vydala více než padesát publikací s jejími ilustracemi, jejíž většina je  překládána do celého světa. Ilustrovala také spousty  obálek románů a čas od času pracuje pro noviny. Ocenění sklidila a ve více jazycích vyšla například kniha J. – L. Fromentala o tučňácích, kterou ilustrovala: 365 tučňáků. Zvířata i kostlivci, ale také kostýmy, pohádky, příběhy shakespearovské i napínavé, vzdělávací tituly, knížky pro děti i pro mládež, to všechno spadá do jejího portfolia. Smysl pro humor zaručen.

vystudovala Akademii užitého umění ve Varšavě, ateliér kniha a ilustrace J. Stanného. Na Akademii učí společně s M. Buszewiczem knižní úpravu. Věnuje se grafické úpravě a ilustraci. Upravila na 60 knih, 11 jich ilustrovala. Je držitelkou mnoha ocenění, mimo jiné několikanásobnou vítězkou soutěže Nejkrásnější polská kniha, několikrát byla oceněná asociací IBBY i na Knižním veletrhu v Lipsku.
Vlastní literatura: Świat jest dziwny (Dwie Siostry, 2007)

Lev Rubinštejn (1947) je ruský básník, esejista a publicista. Žije v Moskvě a své minimalistické verše publikuje od sedmdesátých let na Západě a od konce osmdesátých let v Rusku. Začínal jako knihovník a práce s kartotéčními lístky ho inspirovala k vytvoření vlastního žánru „kartotéční“ poezie, která se pohybuje na hranici verbálního a výtvarného umění a performancí. Je spoluzakladatelem a jedním z vedoucích představitelů moskevského konceptualismu spolu s Vsevolodem Někrasovem a Dmitrijem Prigovem. Byl pravidelným komentátorem internetového portálu Grani.ru a časopisu Itogi; v poslední době publikuje fejetony na webových stránkách Stengazeta.net a Inliberty.ru.

Maciej Melecki, polský básník a scenárista, redaktor časopisu Arkadia. Ředitel Mikołowského institutu Rafała Wojaczka, podílel se na řadě publikací věnovaných Wojaczkovi včetně českého výboru básní Který nebyl (Protimluv, 2013). Je také spoluautorem scénáře k filmu Wojaczek Lecha Majewského (1997). Melecki debutoval v roce 1995 sbírkou Te sprawy. Česky vyšly jeho básně v antologii skupiny Na divoko Mrtvé body (Protimluv, 2006) a výbor z tvorby Prask (Protimluv, 2017) v překladu Jana Fabera. Slezskou básnickou skupinu Na divoko/Na dziko, mezi jejíž členy patřili také Krzysztof Siwczyk nebo Marta Podgórnik, Melecki spoluzakládal. V současné době je pro jeho lingvistickou poezii typické užívání komplikovaných syntaktických struktur v dlouhých básnických poemách. Na Tabooku spolu s básníkem Petrem Hruškou sfárají do hlubin slezské poezie.

Monika Hanulak je asistentkou Grażky Lange v Ateliéru ilustrace varšavské Akademie výtvarných umění. Věnuje se kresbě, ilustraci a navrhování knih. Je laureátkou řady prestižních polských i zahraničních ocenění, z nichž mezi nejdůležitější patří Bologna Ragazzi Award v kategorii poezie pro děti za knihu Juliana Tuwima Wiersze dla dzieci (Básně pro děti). Tato kniha byla první oceněnou polskou knihou v dějinách soutěže. Účastnila se mnoha výstav grafiky, knih a ilustrace na celém světě. Je autorkou grafického projektu a ilustrací mj. knih Kic-kic kontra generał Gąsienica ve spolupráci s Grażkou Lange (Endo 2004), Smonia (Wytwórnia 2006), C'etait un crocodile... Petite histoire de l'evolution Lirabelle (Francie 2007), Tuwim. Wiersze dla dzieci (Wytwórnia 2007), Debata filozoficzna Królika z Dudkiem o Sprawiedliwości Leszka Kołakowského (Muchomor 2009), Pampilio Ireny Tuwim (Wytwórnia 2010), Boucles d'Or et les deux ours Zidrou (Rouergue, Francie 2012), Kern (Wytwórnia 2015) nebo Co słychać Anny Czerwińské-Rydel.

Setsuko Shibata je japonská kunsthistorička a socioložka… a organizátorka výstav. – Bratři Čapkové, Jiří Trnka, Karel Zeman… to jsou někteří z českých tvůrců, jejichž výstavy uspořádala na různých místech Japonska. Vzhledem k tomu, že studovala jak v Japonsku, tak ve Francii (počínaje rokem 1989), má její kurátorská činnost i francouzský přesah – ve Francii připravila jak výstavu svatebních šatů a britských ilustrovaných knih, tak umění pro děti od východoevropských tvůrců. V roce 2001 založila vlastní společnost I. D. F, která se zabývá organizací výstav, vydáváním katalogů a celkem vzato obchodem s uměním. Věnuje se i současným polským a slovenským autorům. Setsuko Shibata dovedně provazuje širokou, mezinárodní síť kontaktů mezi kulturními institucemi a tvůrci, se zvláštním zřetelem na česká vlákna.

Steven Guarnaccia je profesorem ilustrace na americké Parsons The New School for Design. Během své čtyřicetileté dráhy ilustrátora v mezinárodním měřísku pracoval pro New York Times, Abitare, Rolling Stone a Domus. Vytvořil také nástěnné malby pro Disney Cruise Lines. Zabývá se také designem, je autorem knih o populární kultuře a designu. Vystavoval v Evropě i ve Spojených státech. Jeho knihy pro děti, které vydává italské nakladatelství Corraini zahrnují například tituly: Tři čuníci: architektonický příběh a Popelka: módní příběh (Popelka se v něm chystá na ples, ale nemá co na sebe).  V Táboře je už od prvního zářijového týdne k vidění jeho výstava věnovaná otci Fatherland.

Øyvind Torseter  (1972) je národně I mezinárodně oceňovaný norský illustrátor knih pro děti. Vyznačuje se minimalistickým, snadno srozumitelným stylem, a zároveň schopností komponovat dramatické scény. Používá k tomu barevné plochy, stejně zvláštní směs imaginativní zkratky a realismu. Jedním z jeho hrdinů je například chlapec – mula (tedy mezek – osel – lidská bytost…) s líbeznýma ušima, které dokládajcí jeho zranitelnost. Torseter studoval grafický design v Norsku a pokračoval na Kent Institute of Art and Design. Tvoří vlastní, autorské tituly a ilustruje i knihy dalších autorů. Dovede se inspirovat klasickýmii norskými pohádkami, které svébytně dotváří (The Heartless Troll/ O trollovi bez srdce, 2016), ale postihuje také bezprostřední současnost. Jeho kniha Hullet/ Díra (2012) předkládá příběh díry nevysvětlitelně existující v lidském světě. Zmíněná díra prochází celou knihou (doslova; proražena jejím středem) a hravě se zapojuje do děje.

Performerka Bio Masha se vyznačuje jemným hlasem a úspěchy v soutěžích slampoetry. Slamoví poetové často sázejí na ráznost a expresivitu ve vyjádření, leč Bio Masha jde jinou cestou. Má cit pro hru se slovy – objevuje jejich rytmus, vychází z nich a vytváří nové celky. V dětském věku si na recitačních soutěžích vymýšlela obsah recitovaných básní, a vlastně v tom pokračuje. Vystupuje sólově, účinkovala v řadě společných projektů – např. v duu Debbi Love (umožňujícím minimálně dvojí čtení názvu). „Štěstí voní jako papír vod sekaný, mastný, slastný, průhledný a trochu slaný.“ Z osobního jazykového pocitu míří k portrétům toho, jak se nám žije a jak si přitom připadáme, alespoň někteří.

Dagmar Urbánková (1972) je tvůrkyní autorských knih pro děti (Byl jeden dům, Adam a koleno), ilustrátorkou a divadelní výtvarnicí. Píše povídky i básně (Ta hlava větru vypadá jako pes), vystavuje své výtvarné práce. Je také autorkou subtilních divadelních představení. Jako citlivá pozorovatelka se ponořila do hlubin jazyka ve sbírce Už měkoně vyvádějí, v níž sebírala nejrůznější omyly, nepochopení, zádrhely, nejasnosti, přeslechnutí a představy z dětství, a také je ilustrovala. Hravá knížka testuje schopnosti jazyka a porozumění. V podstatě nabízí hřejivé zjištění, že všichni jsme někdy za pitomce. A že pohrát si s tím znamená zbavit se limitů i obav ze selhání. Takový měkoň musí být přece fantastické zvíře, ne? I když k jízdě se patrně nehodí. – Někde v pozadí je možnost návratu do dětství, ale s cestou zpátky.

Narodila se v Teplicích roku 1979. Studovala v Praze. Nyní žije s rodinou na Táborsku,má čtyři děti. Věnuje se kresbě, tištěné grafice, koláži, textilníkoláži,vyšívání a kombinovaným technikám. Pořádá výtvarné dílny pro děti.

narozena v roce 1964, studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze obor ilustrace a užitá grafika. Ilustruje knihy pro děti, adaptuje klasické příběhy do podoby komiksu, navrhuje poštovní známky. V posledních letech vytváří autorské obrázkové knihy o historii a životních osudech významných osobností. Je držitelkou mnoha národních i zahraničních ocenění za svou tvorbu. Je zapsána na čestnou listinu IBBY a nominována na Astrid Lindgren Memorial Award.

Ilustrovala pohádky (bratři Grimmové, H. Ch. Andersen, O. Wilde, čínské, keltské, arabské pohádky), Letopisy Narnie (C. S. Lewis), Staré pověsti české a moravské (A. Ježková), Příběhy českých knížat a králů (A. Ježková), Růže a krokvice (R. Štulcová), Mojmír. Cesta pravého krále (R. Štulcová), Vánoce (J. Krček), Krajiny domova (V. Cílek) a mnoho dalších.

Napsala a ilustrovala autorské knihy: Vyprávění ze Starého zákona, Vyprávění z Nového zákona, T. G. Masaryk, J. A. Komenský, Historie Evropy – Obrazové putování (spolupráce na přípravě textů Daniela Krolupperová), Antonín Dvořák, Ludmila, Václav a Boleslav – Přemyslovci očima mnicha Kristiána, Jakub a hvězdy – Příběhy večerní oblohy.

*25. 12. 1974 v Bratislavě

Vystudoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru ilustracea grafiky pod vedením profesora Jiřího Šalamouna.
Absolvoval stáže v ateliéru fotografie (doc. Pavel Štecha) a písma atypografie (prof. Jan Solpera).
Věnuje se kresbě, grafice, grafickému designu, ilustraci a vydávání knih proděti a mládež v nakladatelství Baobab, které vede se svojí ženou TerezouHorváthovou.
Stojí za pouličním projektem POPROSVET. Jako grafik a ilustrátor pracujepro nakladatelství Argo, GplusG, Labyrint, Torst a Triáda. Publikoval včasopisech Souvislosti, Dotyk, Revolver Revue a Park.
Od roku 2000 je autorem vizuálního stylu Mezinárodního festivaludokumentárních filmů v Jihlavě, www.dokument-festival.cz Spolupracovalna filmu a aktivitách Automatu. 
Od roku 2003 je vedoucím ateliéru ilustrace a grafiky na pražské VŠUP. 
Ilustroval a graficky desítky knih. Mnohokrát získal ocenění Nejkrásnější kniha.
Za knihu Příběhy z Parní lázně získal v roce 2001 na Lipském knižnímveletrhu cenu Nejkrásnější kniha světa.
Svoje práce doposud vystavoval především v negalerijních prostorách:Cibulka, Klub Wakata, čajovna Suzanne Renaud, Kontejner v Jihlavě, Banská Stanica a na společných expozicích.
Samostatnou průřezovou výstavu (Last Cut) měl v GAVU Cheb na konci roku 2007.

Irena Dousková (1964) bude pro mnoho čtenářů Helenkou Součkovou z knihy Hrdý Budžes, který ji proslavila, i díky následující dramatizaci. Hlavní hrdinka v ní dětskýma očima vnímá absurdní svět normalizace. Stejnou životaschopnost a schopnost zaujmout prokázalo volné pokračování Oněgin byl rusák, opět nejen vydané knižně, ale také zdramatizované. Irena Dousková je mnoha čtenářům blízká svým situačním humorem. Je ovšem také autorkou dalších knih, básnířkou, byla dlouholetou novinářkou… Svůj cit pro osobní témata prokázala v románu Medvědí tanec, který věnovala poslednímu měsíci života Jaroslava Haška, kterého má ráda od dětství. Nešlo jí ale o další pivní historky. „Řekněme, že je to skrze Haška tak trochu můj pohled na ,českou otázkuʻ", říká I. Dousková.

Jáchym Topol (1962) představuje ojedinělý příklad literáta, který je schopen popudit samotného Václava Klause. Stalo se tak, když vyšel jeho poslední román Citlivý člověk a spisovatel poskytl rozhovor, zaměřený spíše na své životní názory než na samotný text. Václav Klaus a spol. odpověděli textem obviňujícím Topola z elitářství a z opovržení obyčejnými lidmi, také z nedostatečného vlastenectví. Je vcelku jasné, že Jáchym Topol se svými texty je pro řadu lidí symbolem politického vývoje v naší zemi. Od dob undergroundu (kdy psal verše) přes jeho působení v Respektu, prózy magicky postihující surovost života, až po jeho současnou práci v Knihovně Václava Havla. V Citlivém člověku se románový příběh odehrává na březích Sázavy, ale s topolovsky symbolickým přesahem k podstatnějším tématům.

Překladá z francouzštiny. Básník, esejista, autor ve Francii vydané publikace Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech), za kterou v r. 1989 obdržel francouzskou literární cenu Prix Médicis v kategorii esejistické tvorby a cenu Globe européen. Publikuje i teoretické texty. Pracoval v nakladatelství Odeon jako redaktor, po zrušení Odeonu vstoupil r. 1994 do diplomatických služeb a byl jmenován kulturním radou českého velvyslanectví v Paříži. Dnes působí na Ústavu románských jazyků na FF UK.

Je nositelem Ceny Josefa Jungmanna (2000, za výbor z díla Henriho Michauxe, Prostor uvnitř), Ceny Toma Stopparda (2003, za výbor Duch v plné práci) a také nositelem francouzského řádu Chevalier dans l´Ordre de l´Art et des Lettres.

Z česky psaných textů: Hlavo žvejkavá (1990), Krkavčí múza (1992), Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští (1994, pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof), Kniha básňů převeršovaná, již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1995), Surový stav (1995).

Jeho kratší teoretické texty vyšly souborně v publikacích: O patřičnosti v jazyce (1998), O prašivém houfci. Literatura, homosexualita, AIDS (2001), Duch v plné práci (2003). 

Překlady prozaických a básnických textů autorů: V. Segalen, G. Perec, M. Tournier, E. Bove, H. Michaux... 

Zdroj foto: www.ihned.cz 

Překládá z francouzštiny a italštiny, publikuje i teoretické texty. Působí také jako pedagog na Ústavu románských studií FF UK. Pracoval v nakladatelství Odeon jako redaktor teoreticko-naukových edic, v letech 1990–1991 v Odeonu působil jako šéfredaktor.

Je nositelem Ceny Josefa Jungmanna (za překlad sbírek Yvese Bonnefoy, O pohybu a nehybnosti jámy, Psaný kámen; 1996), Ceny Magnesia Litera 2002 (za výbor z italské poezie pozdní secese Básníci soumraku) a Státní ceny za překladatelské dílo (2002). Byl také ověnčen italským státním vyznamenáním (Ordine al Merito della Repubblica Italiana), od francouzské vlády získal uznání v podobě udělení hodnost rytíře (Chevalier dans l’Odre des Arts et des Lettres).

Překládá prózu, poezii i drama od středověkých textů až po současnou tvorbu, výčet autorů, kterým svěřil svůj čas a um, je dlouhý. Namátkou: S. Mallarmé, Ch. Baudelaire, P. Reverdy, S. Beckett, B. Vian, I. Calvino, R. Queneau,  Y. Bonnefoy, A. Tabucchi... Jeho kratší teoretické texty vyšly souborně v publikacích Kapitoly z francouzské a italské literatury a Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, případně Bohumil Hrabal: Pokus o portrét. Pod jeho vedením vznikl Slovník italských spisovatelů (2004). Esejistické a literárněvědné knihy také překládá (Todorov, Curtius, Magris).

Karol Sidon (1942) způsobil rozruch před třemi roky, když se převtělil do Chaima Cigana a jako takový publikoval první díl monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc (dosud vyšly tři díly). Jedná se o bohatě servírovaný příběh na pomezí sci-fi a fiktivní historie, s paralelními světy zpochybňujícími ten náš, zdánlivě důvěrně známý. Sidonova tetralogie je ale také plná humoru a rozkoše z vyprávění. Představuje jeden z mezníků jeho životního příběhu. V šedesátých letech byl uznávaným mladým literátem s autobiografickými, introspektivními knihami. Prošel emigrací a rabínskými studii - Kde lišky dávají dobrou noc jsou bezpochyby návratem k vypravěčskému nadšení po působení ve veřejných funkcích. Sidonovo spisovatelské a náboženské přesvědčení se plodně prolíná v příbězích pana Talismana, úsměvně traktujících židovská témata (Malý pan Talisman).Sidonovy knihy spojuje záliba v létání, kterou jeho postavy tak či onak mají, a možnost přestoupit z jednoho světa do druhého.

Ladislav Čumba. Debutující autor. Argo.
Profesí učitel. Nejen češtiny pro cizince. Na sklonku roku 2016 vydal v nakladatelství Argo humoristický román s obrázky nazvaný Wittgensteinova kniha faktů. Autor divadelních her Wittgensteinové na Kladně (nepremierováno 2009), Pečetní prsteny Josefa P. (nepremierováno 2010) a Dějiny konspirace v Čechách (nepremierováno 2011). Dále napsal dvě učebnice proVysokou školu uměleckoprůmyslovou (Hranice Beletrie. Učebnice literatury 20. století pro studenty nefilologických oborů. Nevydáno 2014. Dějiny knižní kultury. Případ kuchařka. Nevydáno 2015.). Autor libret ke komickým minioperám: Porodnická opera, Smrt autora, Odchod Dalibora (nepremierováno 2007-2009). Jeden ze zakladatelů občanského sdružení Skutečnost (www.skutecnost.cz). Mnohaletý spolupracovník časopisu Babylon (www.babylonrevue.cz).
 

WKF

Beletristický text s nadhledem líčí příběh rodiny velkokapitalisty. Rodinu popisuje po kapitalistově odchodu. Podobu jeho ženy Poldi si někteří občané Kladna ještě uchovávají v paměti. Představte si, že předání ocelářského holdingu dědicům v letech před První světovou válkou neproběhlo hladce. Představte si obchod Kladno-Pittsburgh v roce 1912. Představte si, že jedno z jejich dětí majetek převzít odmítlo.
Představte si, že tento syn dal přednost dráze učitele. Představte si, že se stal jedničkou ve svém oboru. Představte si, že se stal učitelem na Cambridge. Představte si, že jediná kniha vydaná za jeho života začíná slovy: Svět je všechno, co je faktem. Představte si knihu, která se skládá ze samých faktů. Faktem je, že se syn Poldi a Karla Wittgensteinových jmenoval Ludwig Wittgenstein. Faktem je, že se stal nejvlivnějším učitelem filosofie na univerzitě v Cambridge ve 20. století.

Marek Toman (1967), básník, prozaik, překladatel, editor. Debutoval básnickou sbírkou Já (1987), vydal také sbírky Jedna kabina pro dva osudy (1997), Otec a syn (2000; verše a próza) a Citoskelety (2001). Jeho zatím poslední knihou je román Velká novina o hrozném mordu Šimona Abelese (2014). Z knih pro děti: Dobytí ostrova Saaremaa (2007), Můj Golem (2010). Jako překladatel se věnoval mj. irskému spisovateli Richardu Kearneymu.

Martina Kupsová, Alžběta Skálová a Alžběta Zemanová
absolvovaly Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru ilustrace (AS, AZ) a typografie (MK). Založily spolu uskupení NAPOLI. Věnují se ilustraci, grafickému designu a volné tvorbě na všech polích. Pracují spolu na knížkách, papírových hračkách, plakátech a dalších (Kalendář 2013, kniha Orangutan v zajetí, sada tahacích panáků, flipbooky atd.).

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Wernisch (2015), básně pro děti O čem sní (2016) a krátké eseje Rozvláčná vyjádření radosti (2016). Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

narodil se 7. června 1964 v Ostravě. V devadesátých letech vystudoval Filozofickou fakultu Ostravské univerzity. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a učí českou literaturu střídavě na filozofických fakultách brněnské a ostravské univerzity. Vydal sbírky básní Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), Auta vjíždějí do lodí (2007), Darmata (2012) a soubor tří prvních sbírek doplněný o soubor prozaických textů Odstavce pod souhrnným názvem Zelený svetr (2004). Podílel se na řadě odborných kolektivních děl, například na Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 (1998), Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů (2002), Lexikonu české literatury (2008), je spoluautorem knihy V souřadnicích volnosti. Česká literatura 90. let 20. století v interpretacích (2008). Jeho dosud poslední odbornou knihou je monografie Někde tady. Český básník Karel Šiktanc (2010). Hruškovy verše byly přeloženy například do angličtiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, slovinštiny a polštiny, zhudebňuje je originální a neuspořádané hudební těleso Norská trojka. Společně s Radovanem Lipusem je autorem scénáře k divadelnímu představení Průběžná O(s)trava krve (1994). Je členem redakční rady literárního časopisu Host a spoluvydavatelem časopisu Obrácená strana měsíce. Žije v Ostravě.

Petr Placák (1964) je spisovatel, publicista, textař i muzikant – a především radikální kazatel proti lidské špatnosti. Vidí ji systémově, komunistický režim je pro něj obdobou nacistického. Nabízí alternativu: monarchistické hnutí, které začal k všeobecnému překvapení rozvíjet ještě před rokem 1989. Proti předlistopadovému režimu se aktivně angažoval, jak je znát z jeho próz (např. Medorek nebo Fízl).  Společenská kritika se u něj spojuje s bojem proti blbosti, jak to ilustruje úryvek z jeho Starcových zápisků z půle 90. let: „Jedna z věcí, která by mě zajímala, je to, jestli lidé zblbli až po listopadu, nebo jestli byli blbí už před listopadem a jen to umně skrývali nebo spíše byli nuceni to skrývat. …  Panebože, jak je to pořád stejné, pořád dokola. Rok 1918, 1945, 1968, 1989. Čtyři bezprostředně po sobě následující doby, kdy dostali blbci zelenou.“

Radio Ivo není rádio, ale něco mnohem záludnějšího. Trojice protagonistů – Johana Švarcová, Petr Marek a Marian Moštík sedí za stolem s otevřenými laptopy. Rozhlasovým způsobem – civilně, tiše, „čtou“ dramatický text… který právě vzniká. Řada diváků možná ani nepochopí, že se jedná o improvizaci. Extrémně civilním přednesem Radio Ivo dosahuje paradoxního výsledku – diváci se ocitají uprostřed důvěryhodného paralelního světa. Dost se podobá tomu našemu, jak si publikum uvědomuje ve chvílích úlevného smíchu. Jinak je to ale smrtelně vážné.

Básnířka a prozaička Sylva Fischerová (1963) přednáší starou řeckou literaturu, filozofii a náboženství na Karlově univerzitě. Vzdělání a univerzitní kontext ji ale nikdy nesvazoval do abstraktních autorských poloh, byť v jejím studijním životopise se kromě filozofie a filologie vyjímá i fyzika. Její první básnická sbírka nesla neotřelý název Chvění závodních koní, u dalších knih působivé tituly pokračují, např. u sbírek Krvavý koleno či Tady za rohem to všechno je. Zatím poslední sbírka nese název Sestra duše. Americkou zkušenost Sylvy Fischerové zachycuje kniha Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Lidská věrohodnost veršů a próz Fischerové se zakládá mimo jiné na tom, že se nenechává strhnout přílišnou zahleděností do sebe sama. Její autorský svět je širší a pojímaný s nadhledem. Je také autorkou několika knih pro děti: Egbérie a Olténie a Júla a Hmýza. Na svých básních dokáže pracovat až deset let. „Seifert říkal: „První verš musí být darovaný.“ První verše máte od Boha a pak už to je na vás. Kdybychom na to aplikovali Zenonovy paradoxy, řekli bychom, že první verš je od Pánaboha, ten druhý je vlastně taky první a třetí taky… Nikam bychom se nedostali, protože všechny verše by byly od Boha.“

Václav Jamek (1949) je brilantní esejista – a zároveň autor schopný třeskutého intelektuálního humoru. Přesvědčivě a srozumitelně analyzuje díla O. Mandelštama či G. Flauberta, na kontě má ale také přízračné básně „Eberhardta Hauptbahnhofa, básníka českého“. K Jamkově mnohočetnosti patří to, že je rozkročený mezi českou a francouzskou kulturou. Coby vystudovaný romanista působil jako nakladatelský redaktor a překladatel, po roce 1989 také v diplomatických službách, později se vrátil na Filozofickou fakultu UK jako pedagog. V jeho textech nejrůznějšího druhu se projevuje subjektivní pohled, sebeironický a přesvědčivý. Ve Francii je vzhledem ke svým francouzsky psaným knihám oceňovaným autorem, možná víc než u nás. Je to přitom ten typ autora, u kterého by bylo zajímavé znát jeho názor na náš současný svět, protože do něj jaksi – kvalitou psaní a možná i osobní volbou – nezapadá. Tak tedy na Tabooku!

Zuzana Fuksová (1983) je známá jako hudebnice, členka dvoučlenného „rapového“ souboru zvaného Čokovoko, který stojí na absurdních textech.  Knižně vydala soubor statusů na Facebooku a tweetů, nazvaný Cítím se jako Ulrike Meinhof.  Jedná se o odposlechnuté věty z rozhovorů na ulici, lidová moudra, vtípky s podivnou pointou a prazvláštní postřehy bez obsahu. Spojuje je absurdita, typická i pro hudbu souboru Čokovoko. Realistickým způsobem postihují prázdnotu, nesmyslnost a marnost veškerého konání. A to bez moralistického nadhledu, nepřítomnost názoru je totiž součástí svérázného půvabu. „V univerzitní knihovně stahovat Rockyho IV. Cítím se jako Ulrike Meinhof.“