Může být hrdinou komiksu zajíc? Ano. A opilý zajíc? Slovinský komiksový kreslíř David Krančan (1984) si to bezpochyby myslí, protože v komisu pro dospělé Pijany zajec právě o tomto folklórním hrdinovi vypráví. Krančan má za sebou více než dvacet let práce v obou, jako autor i jako editor komiksového magazínu Stripburger (členem ediční rady je od r. 2002). Tento magazín dostal čestnou cenu Muriel na KomiksFESTu! v r. 2014 v Praze. Krančan se věnuje také ilustraci a grafickému designu, jeho ilustrace se objevují ve slovinských novinách a časopisech. Vydal čtyři samostatné komiksové knihy (i pro děti) a zúčastnil se řady skupinových výstav v cizině, mj. i v roce 2014 v české MeetFactory.  Samostatně vystavoval ve Slovinsku.

Étienne Beck (1981) od dětství „transformoval svou přirozenou násilnost do masakrování postav ve svých kreslených příbězích“, což jeho okolí oceňovalo. Pochází z francouzského Amiens, ale v r. 1999 se přestěhoval do Bruselu, kde začal na Institut Saint-Luc studovat ilustraci a stal se kreslířem vyzbrojeným diplomem. Studia ukončil v r. 2003. Žije v belgickém Charleroi, kde pracuje jako vrátný – a kreslí své příběhy. Vydal čtyři obrazové knihy pro děti a dvě knihy komiksů (mj. v nakladatelství Frémok). Při kreslení poslouchá rádio.

Andrea Průchová Hrůzová (*1987) je teoretičkou vizuální kultury, založila a vede Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye (www.fresh-eye.cz). Jako výzkumníce spolupracuje s Akademií věd ČR, Národním filmovým archivem, Univerzitou Karlovou a Ústavem pro studium totalitních režimů. Vyučuje vizuální teorii na FSV UK a Scholastice. Do českého jazyka přeložila publikace Způsoby vidění Johna Bergera, Teorii obrazu W. J. T. Mitchella a Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa. Zájem o oblast vizuálních studií rozvíjí dlouhodobou přednáškovou a publikační činností (Palgrave Macmillan, Springer Publishing House) i prostřednictvím zahraničních výzkumů (Fulbright Fellowship, Georg Eckert Institute Fellowship, Visual Studies Workshop Residency).

Off:ArtMap

Anna Petruželová se narodila v roce 1998 a studuje katedru dokumentární tvorby na famu. 

Dana Hrušková (1968) je mezi romskými autory nováčkem. Pochází z Hořic, vystudovala střední ekonomickou školu v Jičíně, začala pracovat jako laborantka v cukrovaru, poté jako vedoucí provozu v mlékárně v Novém Bydžově, několik let podnikala. Dnes žije v Praze, kde pracuje jako sociální pracovnice Úřadu městské části Praha 14. Debutovala na stránkách nakladatelství Kher pod pseudonymem Ema Lásková milostnými povídkami (Láska až za hrob, Láska se dneska špatně hledá). Ve své tvorbě také využívá tradičního žánru strašidelné povídky s motivy mulů – duchů mrtvých. 

Eva Danišová (1959) pochází z České Třebové, kde po základní škole začala pracovat na dráze. V roce 2004 absolvovala na Evangelické akademii v Praze dálkové studium střední sociálně právní školy. Od konce 90. let pro romská periodika připravuje překlady do romštiny. Působila jako sociální pracovnice na Městském úřadě v Ústí nad Orlicí či jako terénní pracovnice v nízkoprahovém centru ve vyloučené lokalitě ve Vysokém Mýtě. Ve své tvorbě čerpá z příběhů své rodiny a vlastního dětství, ve sborníku Slunce zapadá už ráno (2014) publikovala novelu Mít někoho svého. 

Jáchym Topol (1962) představuje ojedinělý příklad literáta, který je schopen popudit samotného Václava Klause. Stalo se tak, když vyšel jeho poslední román Citlivý člověk a spisovatel poskytl rozhovor, zaměřený spíše na své životní názory než na samotný text. Václav Klaus a spol. odpověděli textem obviňujícím Topola z elitářství a z opovržení obyčejnými lidmi, také z nedostatečného vlastenectví. Je vcelku jasné, že Jáchym Topol se svými texty je pro řadu lidí symbolem politického vývoje v naší zemi. Od dob undergroundu (kdy psal verše) přes jeho působení v Respektu, prózy magicky postihující surovost života, až po jeho současnou práci v Knihovně Václava Havla.

Ztroskotání jako tématu se věnuje překladatelka a editorka Jaroslava Marešová. Vystudovala španělskou filologii na FF UK, doktorské studium věnovala tématu ztroskotání při zámořských plavbách a jejich ztvárnění ve španělských a portugalských písemných památkách 16. století. Působí na katedře románských jazyků na Technické univerzitě v Liberci. Zabývá se především hispanoamerickou literaturou koloniálního období, španělskou literaturou Zlatého věku a katalánskou literaturou. Publikovala studie v kolektivních monografiích i články v recenzovaných časopisech, např. Cervantesovi moriskové: Ricote a Anna Felicie (in: Svět Dona Quijota, 2018), Relaciones de naufragios: entre a autobiografía y literatura de viajes (in: La cuestión autobiográfica en el Siglo de Oro, 2013) či Tragické námořní příběhy: poetika ztroskotání v portugalské literatuře 16. a 17. století (in: Svět literatury XXII/2012).

Jiří Zemánek (1953) – historik umění, kurátor, kulturní aktivista, publicista a překladatel. Do roku 2000 působil jako historik umění a kurátor v několika státních galeriích, naposledy v Národní galerii v Praze. Od zmíněného roku působí jako nezávislý kurátor a kulturní aktivista. Zabývá se otázkou evoluce kultury a rolí kosmologie při formování udržitelného vztahu lidské společnosti ke světu. Do českého kontextu uvádí práci ekofilosofa Davida Abrama a kosmologů Thomase Berryho a Briana T. Swimma. Založil s přáteli spolek Pilgrim – Potulná univerzita přírody a českou sekci Budapešťského klubu. Spolek Pilgrim se orientuje na pěstování holistického přístupu k osobnímu rozvoji, k přírodě a ke krajině a k formování lidské kultury; zaměřuje se na rozvíjení takového životního způsobu, v němž lidské společenství v kontextu všech svých aktivit samo sebe vnímá jako součást většího společenství živé Země, živého kosmu. 

Ladislav Čumba (1976). Profesí učitel. Nejen češtiny pro cizince. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně absolvoval obory český jazyk a divadelní věda. Na sklonku roku 2016 vydal v nakladatelství Argo humoristický román s obrázky nazvaný Wittgensteinova kniha faktů. Kniha byla nominována na Cenu F. X. Šaldy za nejlepší českou seriózní knihu roku 2016. A ta samá kniha byla oceněna Obcí spisovatelů Cenu M. Švandrlíka za "nejlepší českou humoristickou knihu roku 2016". Autor divadelních her, vysokoškolských učebnic, autor libret ke komickým minioperám. Publicista. Jeden ze zakladatelů občanského sdružení Skutečnost. Mnohaletý spolupracovník časopisu Babylon. V rámci projektu Literární čtení Skutečnosti od roku 2006 ve sdružení Skutečnost realizoval přes 80 literárních akcí, z nichž se 40 odehrávalo ve veřejném prostoru. Deset let uváděl festivaly Beseda u bigbítu, Blues v lese a Trutnov Open Air.

Martina Chlebounová se narodila 3. května 1992 v Praze. Tam se po různých krátkodobých i delších toulkách vrátila a nyní studuje Filmovou a televizní grafiku v ateliéru Jakuba Zicha na UMPRUM. 

Pro Tabook letos vytváří autorskou instalaci v komorní Galerii Voyeur na Cestě.

Filosof Miroslav Petříček (1951) nemohl z kádrových důvodů po střední škole pokračovat ve studiu, řadu let pracoval v Hydrometeorologickém ústavu. Na začátku 70. let navštěvoval bytový seminář Jana Patočky. Po roce 1989 začal působit na FF UK a dalších vysokých školách včetně Středoevropské univerzity v Praze. Na návrh Umělecké rady Akademie múzických umění v Praze byl jmenován v roce 2007 profesorem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média - teorie filmové a multimediální tvorby. Specializuje se především na současnou francouzskou filosofii a vztahy mezi filosofií a uměním. Překládá z francouzštiny a němčiny. Za přípravu samizdatové edice děl J. Patočky získal v r. 1990 Výroční cenu Akademie věd (spolu s I. Chvatíkem, P. Koubou, J. Vítem a R. Paloušem). Je charismatickým, oblíbeným pedagogem.

Olga Fečová (1942) pochází z Humenného na Slovensku, vyrostla v romské osadě v Kochanovcích a v roce 1947 odešla s rodiči do Prahy, kde se provdala za významného hudebníka Jozefa Feča, se kterým od 90. letech vedla dětský soubor Čhavorikaňi Luma a další taneční a divadelní kroužky pro děti. Řadu let působí jako asistentka pedagoga na základní škole a pomáhá svým dcerám, dočasným pěstounkám, s péčí o svěřené děti. Žije v severočeské Krupce a je vůdčí osobností tamní skupiny romské feministické sítě Manushe, kterou zaštiťuje organizace Slovo 21. Je držitelkou ocenění Roma Spirit 2016 za přínos pro romskou kulturu.

(nar. 1957) působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve vědecké i pedagogické práci se zaměřuje na dějiny čínského písemnictví starších období, čínskou poezii, kulturní transformaci čínské tradice pod vlivem setkání se Západem na konci 19. století a ideologii Čínské lidové republiky. Zabývá se také dějinami české sinologie. Pokud jí čas dovolí, překládá čínskou literaturu. Vedle řady odborných článků a kapitol v knihách publikovaných anglicky, česky a čínsky, je autorkou či spoluautorkou čtyř českých monografií (Poselství krajiny: obraz přírody v díle básníka Wang Weje, 1999; Ach běda, přeběda: oplakávání mrtvých ve středověké Číně, 2004; S’-ma Čchien, Kniha vrchních písařů: výbor z díla čínského historika, 2012; Ťing-ťie: poznámky k písním ze světa lidí, 2015). Je ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK, Mezinárodního sinologického centra Chiang Ching-Kuovy nadace při Univerzitě Karlově a předsedkyní rady Institutu pro studium strategických regionů tamtéž. Pravidelně v českých médiích komentuje dění v Číně a spoluzakládala AcaMedia z.ú., kde je předsedkyně správní rady). Zde se také podílí na projektu Sinopsis.cz.

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem, Střední Čechy. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Píše pravidelné sloupky pro časopis Full Moon, rozhlasovou stanici Vltava, server iliteratura a slovenskou revue Fraktál. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018) a leporela O čem sní (2016) a Věci našeho života (2017). Letos vyjdou básně pro děti pod názvem Každá věc má něco společného se štěstím. Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii, Rumunsku a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského, Jurije Odarčenka aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

Petr Placák (1964) je spisovatel, publicista, textař i muzikant – a především radikální kazatel proti lidské špatnosti. Vidí ji systémově, komunistický režim je pro něj obdobou nacistického. Nabízí alternativu: monarchistické hnutí, které začal k všeobecnému překvapení rozvíjet ještě před rokem 1989. Proti předlistopadovému režimu se aktivně angažoval, jak je znát z jeho próz (např. Medorek nebo Fízl).  Společenská kritika se u něj spojuje s bojem proti blbosti, jak to ilustruje úryvek z jeho Starcových zápisků z půle 90. let: „Jedna z věcí, která by mě zajímala, je to, jestli lidé zblbli až po listopadu, nebo jestli byli blbí už před listopadem a jen to umně skrývali nebo spíše byli nuceni to skrývat. …  Panebože, jak je to pořád stejné, pořád dokola. Rok 1918, 1945, 1968, 1989. Čtyři bezprostředně po sobě následující doby, kdy dostali blbci zelenou.“

Portugalština jako most mezi Starým a Novým světem! Ve své odborné činnosti se po něm pohybuje Šárka Grauová (1965), česká vysokoškolská učitelka, portugalistka (romanistka) a také překladatelka z portugalštiny. Přednáší na Ústavu románských studií FF UK v Praze. Jejímu vědeckému zájmu se těší zejména portugalsky psaná literatura. V roce 1988 ukončila studium angličtiny a portugalštiny na FF UK v Praze.. Překládá z angličtiny a portugalštiny (mj. G. Steiner, Machado de Assis, M. de Andrade, V. Ferreira, Ch. Buarque, Lima Barreto). Ve spolupráci s nakladatelstvími Torst a Triáda řídí edici Lusobrazilská knihovna, v níž vycházejí díla portugalských a brazilských autorů.