Alīse Nīgale je spoluzakladatelka nezávislého rodinného nakladatelství Liels un mazs, založeného v roce 2004 v lotyšské Rize. Liels un mazs se zaměřuje na vydávání současných obrazových knih pro děti a kvalitní beletrie. Alīse Nīgale pochází z rodiny spisovatelů, novinářů a redaktorů, jejím cílem je vydávat knihy, které rozvíjejí umělecký a literární vkus dětí a obohacují jejich čtenářský zážitek spojením literatury s dalšími médii. Nakladatelství Liels un mazs bylo pět let za sebou nominováno na BOP (Bologna Prize for the Best Children’s Publishers of the Year) a v roce 2022 ji získalo.

Christine Morault je ředitelka nakladatelství Éditions MeMo, které po studiu umění a několikaletém cestování mezi Spojenými státy a Latinskou Amerikou založila společně s Yvesem Mestralletem. Od roku 1993 vyhledává, vybírá a vydává kvalitní tituly, které nabízí mladým čtenářům i všem milovníkům knih a umění, včetně dosud nepublikovaných děl a reprintů slavných obrazových knih 20. století. Nakladatelství MeMo loni realizovalo mezinárodní projekt L’Oeil du monde (Oko do světa), který propojuje malé nezávislé nakladatele obrazových knih pro děti z celého světa s knihovnami a malými kulturními centry. V letošním roce Oko do světa probíhá v Itálii, Polsku a České republice, kde se ho ujalo nakladatelství Baobab.

Daniel Majling je dramatik a spisovatel. Narodil se ve středoslovenské Revúci. Absolvent VŠMU. Na svém kontě má spolupráci s divadlem Andreja Bagara v Nitře, se Slovenským národním divadlem v Bratislavě a Dejvickým divadlem v Praze. V nakladatelství Labyrint mu česky vyšel dnes již kultovní komiks RUDO (2014, slovensky 2019), který obdržel cenu Muriel za nejlepší překladový komiks roku. Jako prozaik debutoval povídkovou sbírkou RUZKÁ KLAZIKA (2017, česky 2018), která byla nominována na cenu Anasoft Litera a zároveň získala cenu v soutěži Nejkrásnější knihy České republiky. Autorovým zatím posledním knižním počinem je komiks ZÓNA (2018, česky 2020) a první díl trilogie Gemer (2023, česky 2023).

Daniela Berti je italská spisovatelka a ilustrátorka žijící v Boloni. Pochází z malého města v provincii Treviso, studovala výtvarné umění a divadlo na univerzitě Iuav v Benátkách a ilustraci na ISIA v Urbinu a ESA Saint-Luc v Bruselu. V roce 2018 získala zvláštní uznání na „Concurso Internacional de àlbum ilustrado de Gran Canaria“ a v roce 2024 se dostala do finále výběru boloňského veletrhu dětské knihy. Vydala knihy v nakladatelstvích Topipittori, Raum Italic a Camelozampa, některé z nich byly přeloženy do dalších jazyků. Má vášeň pro sladkosti a chlupaté psy a v létě miluje procházky po horách, i když má špatný orientační smysl.

Daniela Olejníková je slovenská výtvarnice a ilustrátorka. Absolvovala studium grafiky na VŠVU v Bratislavě v Ateliéru ilustrace pod vedením prof. Dušana Kállaye. Se svými kresbami se od roku 2005 zúčastnila více než deseti výstav, dvakrát získala ocenění v soutěži Nejkrásnější knihy Slovenska. Vydala autorskou knihu Liek pre Vĺčika (ASIL, 2013). Ilustrovala knihu Jiřího Dvořáka Havětník (Baobab, 2015), oceněnou v roce 2017 Zlatým jablkem na Bienále ilustrací Bratislava. Kniha Jiřího Dvořáka Myko. Kompletní zpravodaj ze světa hub (Baobab, 2023) s jejími ilustracemi získala první místo v kategorii non-fiction na mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni.

V září 2022 zahrála Drť s Fedorem Gálem svůj první koncert v pražském klubu Punctum, což mělo silnou odezvu, a začala pracovat na albu „Kruh alebo špirála?“. Album letos získalo Cenu Dominika Tatarky. Skladby jsou podané se zažitou zkušeností Fedora Gála, který se narodil roku 1945 v koncentračním táboře Terezín, byl jedním z lídrů Sametové revoluce a dodnes je občanským aktivistou, spisovatelem a kritickým intelektuálem. Jednotlivé koncerty jsou o otázkách role a funkce paměti ve společnosti a reagují na dramaticky se měnící společenské a vojenské události u nás. Hudbu složil Miroslav Tóth, se kterým Fedor Gál spolupracoval na několika projektech, jako např. Black Angels Songs nebo Bliky pro orchestr.

Džumelec je fakeový youtuber. Sídlištní dítě, jehož domovem je les, a výtvarník, který nahrává písničky. Tvůrce s občanským jménem Erik Sikora žije a provozuje umění v okolí Košic, kde se narodil a po studiích znovu zakotvil.

Fedor Gál (20. dubna 1945, Terezín) je slovenský politik a sociolog. V období existence ČSSR patřil k známým disidentům. V průběhu Sametové revoluce se stal spoluzakladatelem hnutí Veřejnost proti násilí, vedl Koordinační centrum VPN, později se stal předsedou tohoto hnutí a poradcem Federální vlády ČSSR. O několik let později se stal spolumajitelem soukromé televize Nova, roku 1995 založil v Praze knižní vydavatelství GplusG. Je členem Židovské obce v Děčíně. Od roku 2009 se věnuje především filmové dokumentaristice. Kromě filmu Krátká dlouhá cesta to je např. dokument Dobré ráno, Slovensko a rozdělaný multimediální projekt „Pro Natálku“. Založil několik nadací a pracoval v nich, např. Nadaci Milana Šimečky, která se zaměřuje hlavně na informovanost a vzdělávání v oblasti demokracie zejména mladé generace.

Flávia Bomfim je brazilská výtvarnice, ilustrátorka, nakladatelka a kurátorka. Od roku 2013 organizuje Festival of Illustration and Expanded Literature v brazilském Salvadoru, který se zaměřuje na diskusi o ilustrované literatuře, vizuální kultuře a kolektivní tvorbě. Jejím zvláštním zájmem jsou obrazové knihy – médium, které zkoumá, ilustruje a píše. Organizuje národní a mezinárodní výstavy ilustrace, založila nakladatelství Movimento Contínuo a vytváří a spolupracuje na projektu kolektivní tvorby FLAMA. Vyšívání je jednou z hlavních technik, které používá k experimentování a zkoumání. V roce 2021 získala ocenění „Green Island“ na bienále Nami Concours (Jižní Korea) za textilní ilustrace ke knize O adeus do marujo (Námořníkovo loučení) a v roce 2023 za stejnou knihu obdržela zvláštní uznání v kategorii fotografie na boloňském veletrhu dětské knihy. V roce 2023 uspořádala první cenu za ilustraci a ilustrovanou knihu v Brazílii „PRÊMIO FILEX“ s cílem zviditelnit současnou brazilskou produkci. Publikovala v nakladatelstvích Pallas, Boitatá a Peirópolis (Brazílie), Claraboya (Chile) a TaraBooks (Indie).

Joëlle Jolivet se narodila v roce 1965 ve francouzském Ivry-sur-Seine, kde také pracuje. Vystudovala grafický design na Akademii užitých umění v Paříži a litografii na Akademii krásných umění. Od té doby se zabývá knihami. Zajímala se stejně tak o ilustraci, typografii nebo tisk. Naproti tomu knihy nepsala, pouze dlouhodobě spolupracovala s autory jako Fani Marceau, a především s Jean-Lucem Fromentalem, se kterým pracovala na šesti knihách. Jolivet ve svých ilustracích spojuje humor a jednoduchost, avšak s dokumentární přesností. Nejčastěji ilustruje technikou linorytu. Vyšlo více než padesát publikací s jejími ilustracemi, z nichž většina je překládána do celého světa. Ilustrovala také mnoho obálek románů a čas od času pracuje pro noviny. Ocenění sklidila kniha J.-L. Fromentala 365 tučňáků s jejími ilustracemi, která vyšla v několika jazycích. Zvířata i kostlivci, ale také kostýmy, pohádky, příběhy shakespearovské i napínavé, vzdělávací tituly, knížky pro děti i pro mládež, to všechno spadá do jejího portfolia. Smysl pro humor zaručen.

Juliana Sokolová je poetka a esejistka. Je autorkou dvou sbírek básní: My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013) a Domáce práce (Literárna bašta, 2023). Za knihu Domáce práce je aktuálně nominovaná na Cenu Václava Buriana a na slovenskou cenu za poezii Zlatá vlna 2024. Pro výstavní projekt Ota Hudece Floating Arboretum v pavilonu České a Slovenské republiky na Benátském bienále 2024 napsala libreto elegických písní. Vystudovala filosofii a v letech 2010–2019 ji přednášela na Fakultě umění TU v Košicích. Působí jako kurátorka cyklu Literatúra a film v Kine Úsmev, je spoluzakladatelkou programu Literárne rezidencie Košice.

Kitty Crowther se narodila v roce 1970 v Bruselu švédské matce a anglickému otci. Celý život obdivovala dětskou, především britskou a skandinávskou literaturu. A protože špatně slyší, vždy ji také přitahoval svět obrazů, znaků a skrytých významů. Vystudovala Arts Plastiques v Bruselu a od roku 1994 píše a kreslí knížky pro děti, který vydala přes čtyřicet a které byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Jemně a neotřele se v nich dotýká velkých témat, jako jsou nemoc, smrt, přátelství nebo samota. Její příběhy jsou křehké, ale nepostrádají výjimečný humor. Kromě jiných ocenění je nositelkou nejvýznamnější ceny za dětskou literaturu ALMA (cena Astrid Lindgrenové).

Magda Kłos-Podsiadło je zakladatelka a šéfredaktorka nakladatelství Wytwórnia, které se zaměřuje na propagaci polské ilustrace v Polsku i ve světě. Je také kurátorkou výstav ilustrací. Knihy z nakladatelství Wytwórnia získávají prestižní mezinárodní ocenění jako například Bologna Ragazzi Award. Nakladatelství bylo v letech 2016 a 2022 nominováno na cenu BOP Prize – The Best Children’s Book Publisher of the Year na knižním veletrhu v Boloni. Magda Kłos-Podsiadło také působí jako kurátorka dětského programu na festivalu Hlavní město polského jazyka v Szczebrzeszynu a je spolupořadatelkou festivalu a veletrhu dětských knih Mały Koneser ve Varšavě. Za své zásluhy byla oceněna Řádem literatury a umění v hodnosti rytíře, který jí udělil francouzský ministr kultury.

Mariachiara Di Giorgio (1983) je italská výtvarnice, designérka a ilustrátorka. Studovala ilustraci v Římě a v Paříži. Během studia začala pracovat jako kreslířka pro FAO a také jako storyboardistka a konceptuální designérka pro film a reklamu. Její práce byly vystaveny na Bologna Children’s Book Fair Illustrator’s Exhibition (2015 a 2016) a na 58. ročníku výstavy The New York Society of Illustrator’s Exhibition. V českém překladu letos vyjde kniha Giovanny Zoboli Polévka pana Leprona s jejími ilustracemi.

Michal Oláh (1977) je vysokoškolský pedagog a reportér slovenského časopisu týždeň (www.tyzden.sk), kde se specializuje na sociální a náboženská témata. Už sedm let moderuje pravidelné debaty .blížni Michala Oláha, kam zve zástupce menšin a různých církví, se kterými vede dialog o aktuálním náboženském dění, spiritualitě a potřebě reformy církve na Slovensku. Do čísla revue Salve o vztahu církve a státu na Slovensku přispěl rozhovorem „Je potřeba vést dialog, a to za každou cenu“, který s ním vedla Zuzana Matisovská.

Miron Milić (1980) je chorvatský výtvarník a ilustrátor. V roce 2006 vystudoval malbu a grafický tisk na Akademii krásných umění v Záhřebu. V současnosti se zabývá kreslením, ilustrováním a mural artem. Vytvořil několik nástěnných maleb ve veřejném prostoru, ať už v rámci festivalů pouličního umění nebo samostatně v rámci rezidenčního pobytu. Je autorem nástěnných maleb v Moskvě, německém Heilbronnu, v Lublani, v bosensko-hercegovské Banja Luce, v Riejece a v několika dalších chorvatských městech. Vášnivě se také zabývá výtvarnou prací pro kapely a samostatné umělce, v roce 2017 získal nejprestižnější chorvatskou hudební cenu za obal hudebního nosiče. Je členem HZSU, chorvatské asociace umělců na volné noze, a záhřebského kolektivu Medika.

Miroslav Tóth (1981) je skladatel a saxofonista narozený v Bratislavě. Specializuje se na současnou, improvizovanou, filmovou nebo elektroakustickou skladbu. V současnosti je doktorandem na katedře skladby HAMU v Praze. Vytvořil hudbu do desítky dokumentárních filmů. Jako saxofonista je součástí různých formací v Krakově, Praze, Vídni, Bratislavě, Košicích nebo Budapešti. V roce 2006 založil improvizační orchestr Frutti di Mare, proměnlivý ansámbl více než 60 vystupujících v jedenácti odlišných konceptuálních projektech. V témže roce vytvořil improvizační ansámbl Musica Falsa et Ficta, se kterým vedle množství koncertů a realizací nahrál v roce 2015 CD Hexenprocessen Martina Burlasa. Jako organizátor momentálně dramaturgicky vytváří Kompoziční laboratorium nebo je autorem námětu cyklu dokumentárních filmů o slovenských skladatelích – Hudobníci, na kterém pracuje od roku 2013.

Paolo Canton působí v nakladatelském oboru od roku 1985. V roce 2004 založil spolu s Giovannou Zoboli nakladatelství Topipittori, které se specializuje na obrazové knihy pro děti a dnes má ve svém katalogu kolem 350 titulů, z nichž některé byly přeloženy do desítek jazyků. V roce 2011 mu byl francouzským ministerstvem kultury udělen Řád umění a literatury v hodnosti rytíře. Do roku 2020 vyučoval knižní design na Mezinárodní škole ilustrace Štěpána Zavřela a dějiny knihy a ilustrace a metodologii designu pro vizuální komunikaci na IED v Turíně.

Paul Cox je samouk a zároveň jeden z nejvlivnějších ilustrátorů a designérů posledních tří dekád. Narodil se v roce 1959 v Paříži. Vystudoval dějiny umění a literaturu, specializoval se na dílo Laurence Sterna. Vydal řadu autorských knih, navrhoval plakáty pro operu a divadlo. Jeho instalace Jeu de Construction byla v roce 2005 vystavena v Centre Pompidou v Paříži. České vydání jeho denních poznámek a přemýšlení o tvorbě vyšlo pod názvem Stavebnice v nakladatelství UMPRUM. Paul Cox žije a pracuje v Paříži, Arles a Tokiu.

Pavol Čejka se věnuje fotografii, grafice, ilustraci a grafickému designu. Nejvíc času však věnuje autorskému linorytu, dřevořezu a experimentům s technikami tisku z výšky. Pracuje s rydlem, vrtačkou i motorovou pilou. Grafiky tiskne ručně, obvykle po čtyřech kusech. Studoval fotografii v ateliéru Miloty Havránkové na Vysoké škole výtvarných umění. Školu ukončil na katedře designu (obor grafický design) v dnes už legendárním ateliéru Ľubomíra Longauera. Čejka je rodilý Bratislavan úzce spjatý s bratislavskou kulturní scénou. Je zpěvákem a textařem kapely Kamoško a Kokosko, DJ Reverendem, slamerem, učitelem. V roce 2017 vystavoval spolu s dalšími autory v rámci projektu „Drsná škola“ v kurátorské koncepci Alexandry Kusé v Slovenské národní galerii. Výstava se snažila pojmenovat společná východiska a pracovní postupy vymezující se vůči tzv. Brunovského škole.

Adéla Slachová je zpěvačka, skladatelka, hlasová lektorka a muzikoterapeutka. Její práce je založena na pozorování lidského hlasu a jeho možností jak v technikách při zpěvu, tak při vyjádření emocí a nálad v obrazech, které s sebou písně přinášejí. Díky sedmiletému působení v dětském klubu Janíček, svým čtyřem dětem a v neposlední řadě také díky možnosti vyučovat hudební výchovu na základních školách neustále prohlubuje a obohacuje své zkušenosti s hudbou s dětmi. Je pozorovatelkou, nadšenou experimentátorkou a samozřejmě také stále žákyní, aby se mohla posouvat dál.

Alena Machoninová (1980) je rusistka. Připravila a s Janem Machoninem přeložila antologii básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (2016). Je autorkou doslovů k prózám Ljudmily Ulické, Andreje Bitova, Heleny Frischerové, Tamary Petkevičové, Alexeje Salnikova, Mariji Stěpanovové, Andreje Platonova, Oksany Vasjakinové aj.; některé z nich také přeložila. Editovala Dějiny ruské moderny své učitelky Miluše Zadražilové. V roce 2023 vydala autofikční prózu Hella, za kterou získala Cenu Nadace Českého literárního fondu a Magnesii literu za knihu roku.

Alexej Sevruk (1983, Kyjev, Ukrajina) je spisovatel, publicista, překladatel. Od svých dvanácti let žije v Česku, kam s rodiči přesídlil v rámci vládního programu repatriace volyňských Čechů a jejich příbuzných. Vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou slavistiku na FF UK v Praze. Tamtéž obhájil disertaci o takzvaném suržyku v současné ukrajinské literatuře. Spolu s Miroslavem Tomkem z ukrajinštiny přeložil román Moskoviáda Jurije Andruchovyče a sbírku povídek Big Mac Serhije Žadana. Samostatně pak Žadanovu básnickou sbírku Dějiny kultury začátku století. Naopak do ukrajinštiny převedl experimentální prózu Patrika Ouředníka Europeana. Loni vydal vynikající román Evropanka (Argo, 2023).

Anežka Charvátová (1965) vystudovala romanistiku, věnuje se překládání, redakční práci, výuce a popularizaci latinskoamerické literatury. Píše recenze, spolupracuje na literárních pořadech s rozhlasem, moderuje debaty se spisovateli v Cervantesově institutu a na knižních festivalech. Učí na Ústavu translatologie FF UK hispanistické literární předměty, nakladatelskou praxi, překlad a redakční práci. Překládá z francouzštiny, italštiny, ale hlavně ze španělštiny, nejraději hispanoamerické autory. Za překlad románu Vypravěč Maria Vargase Llosy dostala roku 2004 Magnesii Literu, za překlad románu 2666 Roberta Bolaña v roce 2013 Jungmannovu cenu, udílenou Obcí překladatelů.

Barbora Látalová je tanečnice, choreografka, pedagožka a spoluzakladatelka uměleckého spolku Ostružina. Jako interpret a tvůrce se podílela na mnoha českých i mezinárodních projektech. Nejvíce inscenací odehrála s divadlem NIE – End of Everything Ever a s interaktivní taneční inscenací Karneval zvířat – Ostružina. Je autorkou nebo spoluautorkou tanečních inscenací pro mladé i dospělé diváky, které vytvořila pro spolek Ostružina. Dlouhodobě vedla Dětské studio divadla PONEC a věnovala se projektu Tance Praha Tanec školám. Poslední dva roky je součástí lektorského týmu projektu Dance Well pro lidi postižené Parkinsonovou chorobou. Též se zabývá přístupností taneční kultury pro neslyšící.
www.ostruzina.eu

Dagmar Urbánková je výtvarnice a básnířka. V nakladatelství Baobab jí laskavě vydali několik dětských autorských knih, např. Cirkus ulice (2012), Adam a koleno (2007), a také knihy polodětské, např. Jmenuji se Emanuel Fajahyla (2018) nebo Už měkoně vyvádějí (2016). Jiná česká nakladatelství jí vydala básnické sbírky a krátké prózy. Myslí, že není ilustrátorka, protože ji nebaví vymýšlet obrázky k cizím textům, ale určitě ji baví poslouchat, co kdo vymyslel, představovat si a ocitat se tam. Taky ráda vymýšlí texty k obrazům, vyšívá, kreslí podle skutečnosti a poflakuje se po lese. Učí scénografii na KALD DAMU a výtvarku ve svém ateliéru.

Vyrůstal v Podkrkonoší, ale nyní žije v Praze. Proto rád a často utíká z města do přírody. Vystudoval Interaktivní grafiku na VOŠ Václava Hollara a Ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Absolvoval stáž v Birminghamu a na Berlínské Udk. Tvoří plakáty, ilustrace do časopisů, volné kresby, grafiky i autorské knihy. V současnosti se živí tetováním. Jeho autorská kniha Rufus zálesák (Baobab, 2020) se dostala do prestižního výběru BRAW Amazing Bookshelf mezinárodního veletrhu dětské knihy v Boloni.
 

Divadlo Šutr vzniklo ze zájmu režisérky a scénografky Jany Nunčič a hudebníka Luana Gonçalvese o malé, tiché a pomalé věci.

Dora Dutková (1980) studovala na FFUK v Praze obor filosofie, absolvovala ateliér ilustrace a grafiky na VŠUP v Praze. Věnuje se kresbě, grafice, animovanému filmu a ilustraci. V nakladatelství Scientia jí vyšla autorská knížka pro děti Vytahaný koblih, pro nakladatelství Labyrint nově ilustrovala Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Její autorská kniha Papaver vyšla v nakladatelství Argo.

Eliška Šolcová je teatroložka a klasická filoložka se zaměřením na antické divadlo a teatralitu, dále na římskou literaturu, zejména poezii. V současné době je pracovnicí Oddělení antické kultury a její recepce v Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR a doktorandkou Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Věnuje se také překládání a divadlu, v loňském roce byla autorkou scénáře k rozhlasovému pořadu Publius Ovidius Naso: Listy heroin (Souzvuk, ČRo Vltava, premiéra 8. 5. 2023).

Filip Lexa (1984) je vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval sinologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tamtéž obhájil disertační práci na téma čínské avantgardní literatury v osmdesátých letech 20. století. Z čínštiny přeložil výbor Zbloudilá loď a jiné povídky (2017) čínského spisovatele Ke Feje a cestopis Plující ostrov (2021) tchajwanského autora Liao Chung-ťiho, z indonéštiny souborné vydání poezie Amira Hamzaha Zpěvy toužení a osamělosti (2022). Na podzim letošního roku vyjdou jeho překlady kompletního díla indonéského básníka Chairila Anwara.

Františka Iblová (nar. 2000) absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v oboru grafika. V současné době studuje v Ateliéru ilustrace a grafiky u Juraje Horvátha na UMPRUM v Praze. Ve své tvorbě propojuje experimentální grafické techniky a reportážní ilustrace.
Foto: Alžběta Kameníková 

Hana Puchová studovala v ateliéru ilustrace Jiřího Šalamouna na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Po absolvování UMPRUM se vrátila zpět do Ostravy, kde se věnuje pedagogické činnosti, malířské tvorbě a příležitostně ilustraci knih, mj. Jana Balabána či Petra Hrušky.

Jakub Plachý je grafik a ilustrátor. Studuje v Ateliéru ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je autorem poučných autorských knih: Velká kniha čůrání (Labyrint, 2013), Hakenkreuz in Ordinary life (Kudla Press, 2016), Jak žijí dnes (Fake Fake Fake, 2019) a dalších. V nakladatelství Baobab vydal knihu pro nejmenší Je ráno (2019) a dvoubarevný kreslený příběh Sledujte slona (2020). Věnuje se ilustraci, písmomalířství (Chyba & syn) a grafickému designu. Hraje na bicí.

Jan Machonin (1976) se narodil v Praze. Vystudoval Ruská a východoevropská studia na Univerzitě Karlově. Zájem o ruskou literaturu a kulturu jej přivedl do Moskvy, kde žil s přestávkami v letech 2007–2023. V roce 2003 mu v nakladatelství Petrov vyšla básnická sbírka Psi v Davosu. Dlouhodobě se věnuje překladu z ruštiny a francouzštiny. Přeložil mimo jiné pětidílný cyklus Kolymské povídky Varlama Šalamova (G+G, 2012–2019), prózy švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové Velký sešit, Třetí lež (Mladá fronta, 1995, 2001) a Včera (Akropolis, 2024), kroniku Nikolaje Leskova Až se hnou vody (Academia, 2024), výběr z poezie ruského básníka Alexandra Makarova-Krotkova Co můžu říct (Petrkov, 2015) či knihu vzpomínek a úvah malíře Viktora Pivovarova Zamilovaný agent (Torst, 2018). Společně s Alenou Machoninovou sestavil a přeložil antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (Arbor vitae, 2016).

Jarmila Johnová je aktivistka, publicistka a bývalá disidentka. V roce 1989 se podílela na založení ekologického sdružení Pražské matky (dnes Pěšky městem). Desítky let bojuje za občanské svobody a ochranu životního prostředí, především v oblasti dopravy a bezpečnosti obyvatel měst.

Ilustrátor, absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a ateliéru ilustrace na UMPRUM. Je autorem knih Přicházíme v míru ve jménu lidstva, K večeru spustil se déšť a Podivuhodná robotí expedice. U práce nejraději poslouchá The White Stripes.

Jiří Dvořák se narodil v roce 1970 ve Frýdlantu, dětství prožil v Praze. Chtěl se stát botanikem nebo autorem dobrodružných románů. V roce 1993 absolvoval obor rostlinné biotechnologie na Vysoké škole zemědělské; tam pochopil, že vědcem nebude. Pracoval jako korektor a později jako redaktor v řadě periodik; nyní je šéfredaktorem časopisu Naše krásná zahrada. Svou náklonnost k biologii a k dobrodružství spojil v psaní knih, v nichž často prostřednictvím příběhů vypráví o přírodě. Je např. autorem knih Rostlinopis (Baobab, 2012), Jak zvířata spí (Baobab, 2014), Havětník (Baobab, 2015), Bydlíme! (Baobab, 2019) nebo Myko. Kompletní zpravodaj ze světa hub (Baobab, 2023), za niž získal první místo v kategorii non-fiction na veletrhu dětské knihy v Boloni. Byl několikrát oceněn Zlatou stuhou, získal Magnesii Literu za dětskou literaturu, za rozhlasové pohádky získal cenu Grand Prix Bohemia.

Překládá z francouzštiny a italštiny, publikuje i teoretické texty. Působí také jako pedagog na Ústavu románských studií FF UK. Pracoval v nakladatelství Odeon jako redaktor teoreticko-naukových edic, v letech 1990–1991 v Odeonu působil jako šéfredaktor.

Je nositelem Ceny Josefa Jungmanna (za překlad sbírek Yvese Bonnefoy, O pohybu a nehybnosti jámy, Psaný kámen; 1996), Ceny Magnesia Litera 2002 (za výbor z italské poezie pozdní secese Básníci soumraku) a Státní ceny za překladatelské dílo (2002). Byl také ověnčen italským státním vyznamenáním (Ordine al Merito della Repubblica Italiana), od francouzské vlády získal uznání v podobě udělení hodnost rytíře (Chevalier dans l’Odre des Arts et des Lettres).

Překládá prózu, poezii i drama od středověkých textů až po současnou tvorbu, výčet autorů, kterým svěřil svůj čas a um, je dlouhý. Namátkou: S. Mallarmé, Ch. Baudelaire, P. Reverdy, S. Beckett, B. Vian, I. Calvino, R. Queneau,  Y. Bonnefoy, A. Tabucchi... Jeho kratší teoretické texty vyšly souborně v publikacích Kapitoly z francouzské a italské literatury a Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, případně Bohumil Hrabal: Pokus o portrét. Pod jeho vedením vznikl Slovník italských spisovatelů (2004). Esejistické a literárněvědné knihy také překládá (Todorov, Curtius, Magris).

Kateřina Sládková (1998) vystudovala indonésistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v současnosti dokončuje studium programu Orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se dějinám indonésistiky a podílí se na přípravě lektorovaných programů v Náprstkově muzeu. Spolupracuje s Malým asijským muzeem v Ledcích.

Klára Jirsová (1981) je překladatelka z francouzštiny, koordinátorka projektů CTU a výtvarnice, v posledních letech působila jako dramaturgyně platformy Dominikánská 8. Je členkou redakční rady Salve, členkou Centra teologie a umění při KTF UK a výstavní rady v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Zabývá se zejména vztahem církve a současného umění.

Klára Krásenská (1995) vystudovala historické vědy na KTF UK a bohemistiku na FF UK. Působí jako knižní redaktorka, píše kritické texty o literatuře a příležitostně překládá. Její autorské texty dosud vyšly ve Tvaru nebo Psím víně, texty jiných žánrů připravovala dále také pro literární časopisy Plav nebo Lógr. Cyklus Mytologie lesa byl publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2022. Debutovala básnickou sbírkou Mýtinami (Viriditas, 2023), je spoluautorkou knihy Teorém kamenné zahrady (UMPRUM, 2023).

Klára Zahrádková (1990) vystudovala v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM u Juraje Horvátha, absolvovala stáž u Kryštofa Kintery a na berlínské UDK u Henninga Wagenbretha. Je autorkou knih Návody k použití, Kůže kožešina trofej lasička fretka kuna otazník (sbírka fotografií z aukro.cz), Z oceli a větru, Gewalttätige Rezepte ohne Blut (Recepty plné násilí bez krve), Aroma souznění a Jaro. Věnuje se ilustraci a grafickému designu pod hlavičkou studia onkubator.com. Jako grafik a výtvarník spolupracuje s českou experimentální hudební scénou. Žije a pracuje v Praze a v Lipsku. Spolu s Alžbětou Zemanovou, Zuzanou Bramborovou a Jakubem Plachým provozují galerii a knihkupectví XaoXax.

(1976). Profesí učitel. Nejen češtiny pro cizince. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně absolvoval obory český jazyk a divadelní věda. Na sklonku roku 2016 vydal v nakladatelství Argo humoristický román s obrázky nazvaný Wittgensteinova kniha faktů. Kniha byla nominována na Cenu F. X. Šaldy za nejlepší českou seriózní knihu roku 2016. A ta samá kniha byla oceněna Obcí spisovatelů Cenu M. Švandrlíka za "nejlepší českou humoristickou knihu roku 2016". Autor divadelních her, vysokoškolských učebnic, autor libret ke komickým minioperám. Publicista. Jeden ze zakladatelů občanského sdružení Skutečnost. Mnohaletý spolupracovník časopisu Babylon. V rámci projektu Literární čtení Skutečnosti od roku 2006 ve sdružení Skutečnost realizoval přes 80 literárních akcí, z nichž se 40 odehrávalo ve veřejném prostoru. Deset let uváděl festivaly Beseda u bigbítu, Blues v lese a Trutnov Open Air.

Le Cabaret Nomade je kolektiv sídlící v České republice. Je tvořen umělci různých backgroundů (pohybové divadlo, fotografie, hudba, klaunství) a různých národností (Česká republika, Francie, Rusko, Slovensko), všechny spojuje touha cestovat se svými nápady a nadšení do společné tvorby. Le Cabaret Nomade figuruje na české divadelní scéně od roku 2016, svoje nápady zpracovávají skrze fyzické divadlo, loutky a objektové divadlo, hudbu a výtvarné umění. Jedním ze specifik souboru je, že se téměř všechna představení hrají pro omezený počet diváků a současně každý divadelní zážitek probíhá v prostoru, který není pro divadlo až tak obvyklý (karavan, malé i větší šapito, site-specific prostory…). Klade důraz na osobní setkání s divákem, tvoří prostor pro zážitek a vznik poetických okamžiků. Kolektiv věří, že se dá tvořit a hrát představení i v méně rentabilním formátu a že je důležité nabízet vedle masových projektů oázu klidu a intimity.

Spolek Loutky v nemocnici se věnuje práci na poli dramaterapie a rozvíjí spektrum aktivit v oblasti psychosociální péče. Již přes osmnáct let se zasazuje o ulehčení pobytu dětí v nemocnicích a léčebnách.

Magdaléna Jehličková (roz. Křížová, 1978) je hebraistka a překladatelka. Vystudovala hebraistiku a starořečtinu na FF UK a po studiích se začala věnovat knižním překladům a redakci zejména v oblasti moderní izraelské literatury, výuce hebrejštiny a také přednáškové a publicistické činnosti. Do češtiny převedla knihy izraelských autorů, jako jsou Avraham B. Jehošua, Etgar Keret, Sajjid Kašua, Asaf Gavron, Amir Gutfreund, Otto D. Kulka, Ajelet Gundar-Gošenová a dalších. Příležitostně překládá také komiksové knížky, odbornou a esejistickou literaturu nebo filmy. Spolu s Filipem Outratou přeložila knihu izraelského historika Ilana Pappého Deset izraelských mýtů.

Magdalena Rutová (1988) absolvovala ateliér ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM (2016) u Juraje Horvátha a Michaely Kukovičové. Ilustruje především knihy pro děti, její autorská kniha Já, chobotnice (Baobab, 2022) získala cenu Zlatá stuha, dostala se do mezinárodního výběru The White Raven a získala zvláštní uznání mezinárodního veletrhu dětské knihy v Boloni. Nemá agenta ani agentku. Je členkou Akademie ilustrace Madly a Jindry. Hlavním smyslem Akademie je jednou ročně ocenit nejlepšího ilustrátora/ilustrátorku formou peněz, což je v českém prostředí revoluční přístup.

Marek Toman (1967) je spisovatel a publicista. Věnuje se historickým románům s přesahem do současnosti a knihám pro děti. Pravidelně vystupuje v knihovnách, školách a na festivalech v České republice a v zahraničí, též se svým Divadlem Čučka. Jeho knihy pro dospělé a pro děti získaly vícero literárních ocenění a byly přeloženy do deseti jazyků.

Markéta Hrbková je židovka, její matka byla jedním z dětí, které v roce 1939 zachránil sir Nicholas Winton. Při psaní příspěvku do sborníku Jestli mám zemřít, ať je to příběh procházela cestu, kterou urazila ve svém vztahu k Izraeli. Cestu, v níž své židovské kořeny musela v mysli oddělit od svého vztahu ke státu Izrael a zakotvit ještě hlouběji – ve svém lidství. A odtud vyzvedla na jedné straně kritiku státu a na druhé naději pro etnikum. Někde hluboko v sobě doufá, že se do Izraele bude moct ještě jednou vrátit jako do země demokratické, rovnoprávné a svobodné.

Markéta Pilátová je spisovatelka, novinářka a hispanistka. Píše pro dospělé i pro děti. Za své knihy získala ocenění Zlatá stuha, Cenu dětského srdce SUK a Cenu beProud. Třikrát byla nominována na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Dvě její dětské knihy byly zařazeny do prestižního mezinárodního katalogu The White Raven i do českého katalogu Nejlepší knihy dětem. Překládá ze španělštiny a portugalštiny a její romány byly přeloženy do dvanácti světových jazyků. Když zrovna knihy nepíše, předčítá z nich českým i zahraničním čtenářům v knihovnách, ve školách a na festivalech.

Martin Mareček je filmový tvůrce a pedagog. Vystudoval Katedru dokumentární tvorby FAMU, na které od roku 2003 vede realizační dílnu, a v roce 2018 se stal garantem oboru. Byl u zrodu několika společenských aktivit: Letokruh, Jednotka, Auto*Mat a působil i jako skladatel scénické hudby. V roli dramaturga se podílí na řadě snímků svých kolegů a kolegyň. Je autorem několika celovečerních filmů, mezi něž patří Hry prachu (2001), Zdroj (2005), Auto*Mat (2009), Pod sluncem tma (2011), Dálava (2019) a Síla (2021).

Martin Pokorný (1973) je překladatel, v posledních letech uvedl do českého prostředí prozaičky Joan Didionovou, Mavis Gallantovou, Rikki Ducornetovou či A. E. Ellisovou, oživil zájem o Muriel Sparkovou. Ze starší kanonické literatury přeložil Robinsona Crusoea, Tess z d’Urbervillů či Frankensteina. Kromě toho překládá odborné tituly k filozofii, literární vědě a politologii.

Michaela Kukovičová (1968) je ilustrátorka. Vystudovala ateliér animace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde v současné době působí jako odborná asistentka. Věnuje se knižní a časopisecké ilustraci, ilustruje pro webové stránky a vede výtvarné dílny. Knihy s jejími ilustracemi byly několikrát oceněny v soutěžích Nejkrásnější české knihy a Zlatá stuha. Kniha To je Praha (Baobab, 2015), na níž spolupracovala se spisovatelkou Olgou Černou, obdržela čestné uznání na mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni.

Michal Špína vystudoval filosofii a komparatistiku na FF UK, kde dokončil doktorandské studium. Absolvoval pobyty ve Varšavě, Santiagu de Compostela a Santiagu de Chile. Překládá ze španělštiny, příležitostně z dalších jazyků. Vedle literatury se věnuje veřejné dopravě. Hraje na klavír.

Milan Pavlovič (1994) se živí jako editor, redaktor a publicista. Podílí se na Spisech Jakuba Demla a připravuje korespondenci Jiřího Němce, jako redaktor spolupracuje s různými nakladatelstvími. Recenze současné literatury píše převážně do časopisu Tvar, recenze knih pro děti a mládež zejména do Tvořivé dramatiky. Působí v časopise Plav a sestavil mj. bibliografii překladů indonéské literatury do češtiny. Byl zakládajícím členem zvukového tělesa Úvod do komparatistiky.

Nina Rutová vystudovala divadelní dramaturgii na DAMU. Zajímá se především o rozvoj dětského čtenářství, vytváří a publikuje metodiky pro dětské knihy (Zlatá stuha, Mladá fronta, Fraus). Působila jako šéfredaktorka časopisů Kritické listy, Rodina a škola a Kritická gramotnost. Od roku 1999 vede dílny „Čtením a psaním ke kritickému myšlení“. Pedagogický konstruktivismus představila odborné i laické veřejnosti v čtrnáctidílném seriálu „Škola snů“ (Česká televize). Vede vzdělávací semináře v Knihovně Václava Havla. Do projektu Respekt nebolí (Člověk v tísni) vytvořila metodiku pro čtyřicet příběhů, v nichž nejsou respektována základní lidská práva.  Je odbornou konzultantkou pro Čtenářské kluby (Nová škola, o.p.s.).
 

Norbert Schmidt (1975) je architekt a redaktor revue Salve. Zajímá se o problematiku vztahu spirituality, architektury a umění a na toto téma také publikuje. Podílel se na mnoha kurátorských projektech, a to i v rámci institucí jako Národní galerie Praha, GHMP, Muzea Kampa nebo Státní umělecké sbírky Drážďany. V Akademické farnosti Praha vede tamní intervence současného umění do sakrálního prostoru. Od roku 2009 působí také jako vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK. Pracuje v AP atelieru Josefa Pleskota. Je spolueditorem čísla Salve 4/2023 o Slovensku.

Ondřej Buddeus (1984), cyklista tělem i duší, který na kole jezdí do práce i na výlety do přírody. Píše a připravuje knihy pro dospělé i děti, překládá z němčiny a norštiny, vyučuje na Akademii výtvarných umění. Získal Magnesii Literu za dětskou knížku Hlava v hlavě (Labyrint, 2013) a Cenu Jiřího Ortena. Pro Paseku uspořádal knihu příspěvků od lidí, kteří si kolo zamilovali Je to jízda (2021).

Pavel Klusák (1969) je český hudební publicista, redaktor, moderátor a scenárista. V minulosti pracoval jako redaktor časopisu Respekt či přílohy Orientace Lidových novin. Jeho texty se objevují na serveru Aktuálně.cz či v Deníku N. Pro Český rozhlas připravil seriály o přelomových skladatelích posledního půlstoletí či o pop-music v normalizačním Československu. Působí jako hudební kurátor Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Je režisérem filmu Hudba Zdeněk Liška (2017) a autorem studie Co je nového v hudbě (2018) či příručky-prózy o hodnotách v hudbě Uvnitř banánu (2021). V roce 2021 mu vyšla kritická biografie o životě a době Karla Gotta Gott. Československý příběh, za kterou získal cenu Magnesia Litera.

Pavel Kolmačka (1962) vystudoval elektrotechniku a religionistiku, náboženství archaických kultur a přírodních národů. Pracoval jako asistent v průmyslovém podniku, ošetřovatel, překladatel, redaktor, učitel, v současné době se živí knižními překlady, výukou cizích jazyků, pastevectvím a včelařstvím. Publikovat začal v osmdesátých letech v samizdatu, mimo jiné ve sborníku Básně in margine (1989) společně s Ewaldem Murrerem, Bohdanem Chlíbcem a Miroslavem Salavou. Samostatně vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos, Viděl jsi, že jsi, Moře, Wittgenstein bije žáka a Život lidí, zvířat, rostlin, včel, deníkovou prózu Jedna věta a román Stopy za obzor. V roce 2023 mu v nakladatelství Triáda vyšlo Canto ostinato. Listopad, prožitky blízké zimy: román o životě a jeho konečnosti, o duši, hudbě, dětech, budoucnosti.

Pavel Kořínek (1981) je absolventem oboru Český jazyk a literatura na FF UK, kde získal magisterský (2006) i doktorský (2015) titul. Působí jako odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., komiksový teoretik, historik a publicista.

V letech 2010–2012 byl hlavním řešitelem grantového projektu GAČR Komiks: dějiny – teorie, jehož hlavními výstupy byly dvousvazkové Dějiny československého komiksu 20. století (Akropolis, 2015), připravené společně s Tomášem Prokůpkem, Martinem Foretem a Michalem Jarešem, a úvodová monografie V panelech a bublinách: Kapitoly z teorie komiksu (spolu s Martinem Foretem a Michalem Jarešem). Kurátorsky a editorsky se podílel na projektu Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012. Je členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR, v.v.i., a FF UP. K domácímu komiksu, jeho dějinám a teorii zacílené kurzy vyučoval na FF UK a FF MU, pro čtrnáctideník A2 recenzuje moderní komiks a aktuální překladovou prózu.
 

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem, Střední Čechy. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Píše pravidelné sloupky pro časopis Full Moon, rozhlasovou stanici Vltava, server iliteratura a slovenskou revue Fraktál. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018) a leporela O čem sní (2016) a Věci našeho života (2017). V r. 2019 vyšly básně pro děti pod názvem Každá věc má něco společného se štěstím a soubor esejů Petříček Sellier & Petříček Bellot. Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii, Rumunsku a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského, Jurije Odarčenka aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

Petr Šesták (nar. 1981) vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze, dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. Zkušenosti z nomádského života zachytil v poeticko-filosofickém cestopisu Kočovná galerie (2014). Ze zahraničních pobytů čerpal také ve své povídkové knize Štvanice (2015). O životě s kolem a na kole v městě plném aut napsal kontroverzní románový pamflet Vyhoření (2023).

Petr Váša (1965) je český básník, hudebník, textař, skladatel, výtvarník, experimentální herec, performer, vysokoškolský pedagog, jenž je také velmi často označován souslovím fyzický básník. Studovaný výtvarný vědec je znám jakožto velký improvizátor a neustálý hledač neotřelých uměleckých postupů. Rajčaťáci a Banáni (Host, 2023) jsou jeho první knihou pro děti.

Radek Gális (1968 v Táboře) je novinář a publicista, bývalý humanitární a charitativní pracovník (Náhorní Karabach, Gruzie, Kosovo), absolvent FSV UK Praha, novinář (Svobodné slovo, Večerník Praha, Deník, Katolický týdeník), autor knih rozhovorů s pamětníky historických událostí 20. století, např. Náš kardinál, Moje stoleté Československo, Černí baroni od Černé věže, Příliš mladí na válku, Uvězněné duše a dalších.

Radek Malý píše knihy pro děti, taktéž básně „pro dospělé“ a překládá z němčiny, zejména poezii a dětské knížky. Napsal několik rozhlasových her a přeložil do češtiny dvě operní libreta. Jako literární vědec se zabývá hlavně česko-německými literárními vztahy, literaturou pro děti a mládež a translatologií. Věnuje se i výuce tvůrčího psaní a nakladatelské praxe.

Saša Uhlová je novinářka a romistka. Píše či psala pro Deník referendum, Romea a Alarm, kde od roku 2017 působí jako redaktorka. Vystudovala romistiku na Karlově univerzitě a v minulosti pracovala jako terénní výzkumnice a učitelka. Věnuje se sociálním tématům a sociální politice týkající se marginalizovaných na trhu práce, Romů a lidí na okraji. Od ruské agrese na Ukrajině také intenzivně sleduje, jak se (ne)daří integrace ukrajinských uprchlíků v české společnosti. V roce 2018 jí vyšla reportážní kniha Hrdinové kapitalistické práce, na kterou v minulém roce navázala knihou Hrdinové kapitalistické práce v Evropě, v níž se zabývá podmínkami pracujících z evropského východu zaměstnávaných skrze pracovní agentury v západní Evropě.

Miloslav Vojtíšek alias S. d. Ch. se narodil roku 1970 v Praze. Spisovatel, scenárista, loutkoherec a autor koláží vyrůstal na pražském Jižním Městě.

V osmdesátých letech stál u zrodu Barrandovské čtyřky, jejíž členové kromě pravidelných literárních střed shrnuli své tvůrčí počiny v jediném almanachu. Pro skupiny Periferie 42 a Ruce naší Dory skládal, psal a hrál na elektrickou kytaru. V současnosti se S. d. Ch. živí jako hrobník a správce hřbitova.

Původně publikoval samizdatem. Dnes jeho práce soustavně vydává studio Divus, mimo jiné vydavatel časopisu Umělec. Autor se ve svých scénářích a v poslední době i literárních pastiších, charakteristických archaickým jazykem, vyrovnává především s mýty českého národa a zabývá se pozicí člověka ve světě proměněném v instituci.

K soukromým vydáním prací svých a svých přátel udržuje domácí edici pod značkou Creatura Culina Slach.

Provozoval divadelní společnost Miloš a Matěj a Naturální divadlo. Nyní provozuje Varlénův loutkový seminář, ve kterém kromě všech svých her uvedl i Quasičajovnu U Suicidní Ženy S Nepravidelným Měsíčním Cyklem (literárně – čajovnická performance), Varlénův loutkový poloautomat (projekt živého marionetového jukeboxu), Polí pět otvírá (loutková marketingová esej), Opouštění fetiše ( loutkové desatero živých hudebních klipů kapely Skrytý půvab byrokracie).

Tereza Langrová je editorkou sborníku Jestli mám zemřít, ať je to příběh. V Palestině žila několik měsíců v roce 2018 a od té doby se tématu novinářsky a akademicky věnuje. Vystudovala Mezinárodní teritoriální studia v Praze a právě dokončuje magisterský program Globálních studií na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Pracovně se věnuje publikaci článků, sociální práci, výzkumné pozici v nezisku, lektorství nebo organizaci v kultuře. Je dlouhodobě aktivní v různých aktivistických kolektivech, naposledy třeba v Komunitním centru Zdena. V rámci pracovních stáží nebo studií žila několik měsíců v Palestině, Libanonu, Jižní Africe, Indii a Francii. 

Yasar Abu Ghosh je sociální antropolog, působí na Katedře sociální a kulturní antropologie FHS UK. Odborně se zaměřuje především na politiku paměti, strategie přežití lidí na okraji a minoritní formy. Jeho palestinství ho ovšem neustále přivolává k tématům dekolonizace, osadnického kolonialismu, násilí a rezistence. Vyučoval na univerzitách v Paříži, Mnichově a Budapešti a hostoval na UC v Berkeley, EUI ve Florencii a na Univerzitě v Kostnici.