Otázku, kde je konec světa, si lidé pokládají už od pradávna. Ostatně každá vesnice má nějaký svůj malý konec světa: poslední chalupu, samotu, kam nikdo nechodí, Šibeniční vrch nebo kamenný křížek v lese. Jít na konec světa ani nemusí být daleko, je to spíš tam, kam se nikomu nechce, kam se nechodí, protože tam žije nějaký podivín, strašidelná babka nebo tam nevede asfaltka. V pohádkách putují na konec světa královští synové a bohatýři, v bájích hrdinové… Někdy je konec světa líčen jako ledová hora zahalená v oparu, jako nekonečné moře, kde se vše otáčí vzhůru nohama, jindy jako místo, kde končí náš a začíná onen svět. Na konci světa jsou ale i místa, po kterých lidé toužili nebo touží, kam se vydávali na dobrodružné výpravy, zámořské plavby, za poznáním, a taky aby změnili život, napravili se nebo za sebou nechali ten starý, ke kterému se nechtějí hlásit. A pak jsou ty konce světa, které lidstvo vyhlíží už tisíce let: dny, po kterých už nic nebude jako dřív. Stojíme na prahu, na rozhraní, ve světě, který se naklání k svému konci, a trpíme úzkostí, melancholií, hledáme stopy po tom, co zavál čas, pozřel nezadržitelný vývoj lidstva od těžkých dob prvních zápasů o přežití v temných nehostinných jeskyních po neosobní technologickou společnost, ke které kvapem spějeme. 

Co nám na konci tohoto světa zbývá? Možná zastavit se, poslouchat, rozhlížet se, vyprávět. Na letošním Tabooku zkoušíme, co to s námi udělá, nebudeme-li mechanicky opakovat zažité události. Chceme se dostat blíž, chceme se soustředit jinak. Elias Canetti ve svých pamětech líčí večery Karla Krause, který předčítal a tak svým způsobem interpretoval nejen své, ale i klasické texty nebo texty svých současníků. Jeho čtení zdvihalo tehdejší Vídeň ze židle. 

Jaké to bude, poslouchat starodávnou kroniku, filozofickou přednášku, literární esej uprostřed městské krajiny, jak zapůsobí čtení textů na malý kroužek kolem rodinného stolu, co s námi udělá vyprávění příběhů, které už jsme slyšeli a uslyšíme je znovu a jinak, co se stane, když o půlnoci, znaveni celodenním ruchem, půjdeme kolem maringotky, kde jeden osamělý čtenář navzdory noci bude předčítat z Šalamovových povídek? Doufám, že se nám podaří, aby ta setkání nebyla jen nastrojená divadýlka, která se dělají proto, že jsme je vymysleli. A možná i to by bylo dobré: uvědomit si, že k tomu, abychom věci pochopili, potřebujeme spíš ticho a čas a možnost být s textem sami než se kodrcat po nějakém festivalu. 

Na Tabooku na konci světa nás překladatel Radovan Charvát povede po stopách velice nenápadného a neobyčejně soustředěného spisovatele Winfrieda Georga Sebalda, se sinoložkou Olgou Lomovou se skrze její překlady dotkneme daleké Číny (a zajisté i toho, co se v Číně děje dnes), s romskými vypravěči si sáhneme na onen svět, při čteních v krajině se projdeme městskou krajinou, místy, která možná vůbec neznáte nebo člověku připadají na první pohled příliš obyčejná… Téma snění o Americe nám přiblíží nejen historická debata o lidech, kteří vyráželi za moře s nejrůznějšími představami, ale i přednáška o tom, jakým způsobem se do české scény otiskla americká hudba. Velkou radost mám z toho, že nám letos otevřely dveře táborské rodiny a vy se budete smět usadit u jejich stolů a společně poslouchat čtení a vyprávění překladatelů. Zachováváme samozřejmě i zaběhlé formáty: setkání s našimi oblíbenými spisovateli, básníky, překladateli všech generací. Sylvie Richterová, Anna Petruželová, Petr Borkovec, Jáchym Topol, Viktor Pivovarov, Šárka Grauová, Ivan Motýl, Ivan Medeši... A mnoho překvapení nám letos připravili i sami nakladatelé, jako každoročně přivážejí své autory, svůj vlastní nakladatelský svět, který je pestrý a životaschopný, ať už se jedná o autory české: Veroniku Bendovou, Adélu Knapovou, Jana Němce, Miroslava Olšovského, Petra Čorneje, velkou slovenskou výpravu, nebo dvě íránské autorky žijící v emigraci v Praze. 

A jak dobře víte: tady výčet nekončí. Jestli je jedním základním kamenem český literární svět, tak tím druhým je svět ilustrovaných knih, grafiky, autorské knihy. Díky tomuto území jsme se dokázali propojit s mezinárodní scénou. Dvanáct tabookových výstav: suše humorné pohledy zkušeného harcovníka Lionela Koechlina z Francie a vždy připraveného Jakuba Plachého, pečlivě zvážený výběr knih z Japonska, Německa, Francie a Balkánu, malý stoleček se vzácnými knížkami našeho oblíbeného Johna Broadlyho, radostný návrat k malované ilustraci Manuela Marsola, naprosto ojedinělý výtvarný pohled Étienna Becka, příjezd dvou mužů, jejichž vášní se stal knihtisk – knihtiskové aktivistické plakáty Amose Kennedyho a Martin Amstutz, který vydává a sází svůj knihtiskový list Wochenblat v 77 kusech. Díky spolupráci s UMPRUM na Tabooku rovněž proběhne řada přednášek (Schola), které ohledávají svět ilustrované knihy a jsou určeny především studentům výtvarných škol, grafikům a knižním profesionálům… Program je hutný, nejspíš se vám zdá, že se to všechno nedá stihnout, ale já si myslím, že každý – samozřejmě i děti - si tu může najít svoji linii, po které se bude ubírat. Na Tabooku vás nikdo k ničemu nenutí. Všechno je blízko, každá věc má svůj čas. Nespěchejte, vyberte si dobře a užijte si blízkost těch skvělých lidí, kteří dělají a budou dělat knihy vždycky a kdekoliv, třeba i na samém konci světa!